Šestnáctý červen loňského roku byl nejkrásnějším dnem mého života. Toho dne jsem se totiž vdala za toho nejbáječnějšího muže pod sluncem. Okolí mi sice říkalo, že se vdávám hodně mladá, ale moje láska k Tiborovi byla daleko silnější než touha po svobodném životě. Já si přála kráčet životem společně. Ale to se mi bohužel nevyplnilo…
Týden po svatbě jsme odjížděli na svatební cestu
Naše svatba byla jedním slovem nádherná. Přesně taková, jakou jsem si ji vysnila. Týden nato jsme s manželem odjeli na svatební cestu. Na povalování se někde na pláži nás příliš neužije, oba dva jsme akčnější typy, z toho důvodu jsme si pro svatební cestu vybrali rakouské Alpy. Měli jsme v plánu jezdit na kole po tamních trasách ukrytých v horách. Zkrátka jsme toužili po aktivní svatební cestě, která bude skvělým startem do našeho společného života.
Start to sice byl, ale ne takový, jaký jsme si přáli.
V jednom okamžiku se všechno změnilo
Třetí den naší svatební cesty přišla na řadu projížďka na kole po trasách, které nabízí jak adrenalin, tak nádherný výhled na neskutečnou přírodu. Vzpomínám, že jsme zrovna sjížděli po stezce dolů z jednoho horského hřebenu. Pak si vzpomínám, že jsem ztratila kontrolu nad řídítky a spadla jsem na zem, kde jsem se ještě několik metrů kutálela z kopce. A pak už jen tma a prázdno.
Zdroj: 123RF.COM
Probudila jsem se až v nemocnici, kde pro mě lékaři neměli vůbec dobré zprávy. Během jediného okamžiku se nejen mně, ale i mému manželovi život obrátil vzhůru nohama. Byla jsem totiž od pasu dolů ochrnutá.
Prosila jsem ho, aby mě opustil
Jen málokdo si dokáže představit myšlenkové pochody dvaadvacetileté holky, která z vteřiny na vteřinu ochrnula. Zpočátku jsem si nedokázala představit, že vůbec najdu důvod žít. Uvědomovala jsem si, že zůstanu manželovi na krku. Když mi tato skutečnost opravdu došla, prosila jsem ho, aby mě opustil. Žádala jsem ho, aby se rozvedl, že se mnou ho šťastný život nečeká.
Zdroj: 123RF.COM
Byla jsem protivná sama sobě, nechtěla jsem žít
Z akční holky, která pořád někde lítala a něco podnikala, byl najednou mrzák na kolečkovém křesle. Bylo mi strašně. Byla jsem hnusná a protivná na lidi okolo sebe, kteří se mi snažili pomoci. Brzy jsem se začala svým chováním hnusit i sama sobě, ale kdo se mi mohl divit? Vždyť jsem byla ochrnutá! Několikrát jsem cítila touhu to ukončit, neměla jsem sílu žít.
A pak přišel můj manžel, který tu samozřejmě byl celou dobu, ale nějaký čas se držel zpátky, aby mě příliš nedrásal. Usoudil, že potřebuji trochu času, abych to v sobě mohla zpracovat. K celé věci se postavil naprosto úžasně.
Nejenže mě neopustil, což ho dle jeho slov ani jednou nenapadlo, ale navíc se zapřísáhl, že se vedle něho budu mít nádherně i přes skutečnost, že s námi bude i moje křeslo. Dělá pro mě maximum, vozí mě na výlety, nechce mě připravit o dobrodružství, které tolik miluji. Sice jsem mu zůstala na krku, ale on to se mnou nevzdal.
Autor: Nikol Kolomazníková
