Pavlína (45): Myslela jsem, že je můj bratr mrtvý. Jednoho dne však přišel dopis, jehož obsah mě rozplakal

od Andrea Světlíková
2 minuty čtení
zena 39 1
zena 39 1

Dlouhé roky žila v přesvědčení, že její bratr zemřel. Doma se o něm příliš nemluvilo a Pavlína z respektu k rodičům měla strach cokoli zjišťovat. Až dlouho poté, co se smířila se smrtí bratra, přistál Pavlíně ve schránce dopis, který ji šokoval.

Už je to dávno, co Pavlínin bratr zmizel. Pavlína byla tenkrát hodně malá, ještě z toho všeho neměla rozum. Rodiče jí řekli, že o dva roky starší bratr Marián zemřel. A ona jim uvěřila.

Pamatuji si jen záblesky

Pavlínin e-mail nás na začátku zavedl v jejích vzpomínkách o více jak 40 let zpátky v čase. Když se nešťastná událost měla odehrát, byly Pavlíně teprve tři roky.

„Na bratra jsem vzpomínala jen v takových záblescích,“ píše Pavlína. „Byla jsem ještě dítě, když se to stalo. Neměla jsem z toho rozum.“

Bylo léto a v rodině maličké Pavlíny došlo k neštěstí. Starší bratr Marián odjel na prázdniny k babičce a už nikdy se odtamtud nevrátil.

„Rodiče mi řekli, že byl plavat v lomu a strhl ho spodní proud,“ vysvětluje Pavlína a dodává, že jako tříleté dítě něčemu takovému mohla jen stěží porozumět.

Žila jsem s pocitem, že bratr zemřel

„V naší rodině se od toho okamžiku o bratrovi nemluvilo. Já měla z rodičů, především pak z otce, vždycky respekt a měla jsem strach se ptát,“ přiznává.

Pavlína se naučila žít s pocitem, že její starší bratr zemřel. Mnoho věcí si jako malá holčička ještě neuvědomovala, nevnímala dokonce ani finanční krizi rodičů.

„Když jsme se stěhovali, brala jsem to jako dobrodružství,“ pokračuje. „Nenapadlo mě, že se stěhujeme proto, že rodiče neplatili nájem.“

Pavlína rostla a na mrtvého bratra postupně zapomínala. Přeci jen byla malá, když odešel, a celý život o něm nesměla mluvit.

Dopis od neznámého pisatele mě rozplakal

Jednoho dne se Pavlína vracela domů z práce a tradičně vybírala ze schránky poštu. Doma si všimla, že je mezi letáky dopis na její jméno. Když ho otevřela a začala číst, rozplakala se.

„Nejdříve jsem nechápala, kdo mi píše,“ svěřuje se Pavlína. „Ale poté jsem pochopila, že pisatelem dopisu je můj bratr. Marián měl být mrtvý, ale nebyl. Celou dobu žil!“

Pavlína četla bratrův dopis stále dokola. Psal v něm, že ho rodiče onoho léta odvezli k babičce, protože neměli peníze na to, aby živili dvě děti. Potýkali se s nedostatkem peněz a tohle bylo jediné řešení, které je v zoufalé situaci napadlo.

„Psal, že se chtěl tolikrát vrátit, ale babička mu to nikdy nedovolila. Dokonce mu prý tvrdila, že ho rodiče nechtějí, že ho nemají rádi,“ píše Pavlína. „Skutečnou pravdu mu řekla až krátce předtím, než zemřela,“ dodává Pavlína.

Shledání po letech

„Netuším, kde vzal Marián moji adresu,“ uvažuje Pavlína. „Možná mu ji dala babička, možná se spojil s rodiči. Opravdu nevím,“ přiznává.

Sourozenci se domluvili na schůzce. Kdekdo by takovému příběhu nevěřil, ani sama Pavlína nechtěla věřit, že rodiče byli schopni něčeho takového. Vzdát se dítěte, vybrat si mezi sourozenci to, které pošlou pryč.

„Nemůžu tomu uvěřit, že nás roky nechali žít ve lži,“ zlobí se Pavlína, která ale dodává, že je ráda, jak to dopadlo. Ačkoli ji mrzí, kolik let s bratrem ztratili.

Autor: Natálie Kabourková

Související články