Odešla jsem z vysoké školy a rodiče mi to nemůžou odpustit. Chtěli mít doma právničku.

od Luboš Klouček
2 minuty čtení
smutna zena 1
smutna zena 1

Zatímco si rodiče malují růžovou budoucnost svých dětí, jejich představy o vlastním životě se, ve většině případů, dost liší. Otcové a matky (někdy i babičky či dědové) promítají na děti své vlastní nenaplněné ambice a skrze své potomky potají touží dostat se na vyšší společenský žebříček, dojít uznání či slávy. Zklamání, které logicky následuje ve chvíli, kdy se dítě rozhodne jít vlastní cestou, jsem zažila v tom nejhorším slova smyslu na vlastní kůži.


Malá hodná holčička

Kolikrát jsem jen za život slyšela větu o malé hodné holčičce. Jako dítě jsem taková opravdu byla. Vyrůstala jsem jako jediné dítě rodičů, kteří díky minulému režimu nemohli studovat to, co si přáli. Oba pocházeli z rodin doktorů a právníků. Od mala jsem byla vedena k jasné volbě. Být právničkou nebo doktorkou?

Nezbývalo mi, než se dobře učit a naštěstí jsem školu zvládala levou zadní. Po základce jsem byla jako premiantka bez problémů přijata na gymnázium a užívala si život středoškolačky se vším všudy. Díky bezproblémovému prospěchu mi rodiče nechávali dost volnosti a já si tak dopřávala divoké víkendové párty s kamarády a věnovala se svojí vášni – koním. Ve stájích a na koňském hřbetě jsem trávila každou volnou chvíli.

Čas stát se Dr.

Rok před maturitou jsem celé léto trávila mezi koňmi v místní vyhlášené jezdecké stáji. V té době ve mě začala klíčit pochybnost o budoucí doktorské kariéře. Kdykoliv jsem se ale doma zmínila o možnosti živit se prací s koňmi, dostalo se mi posměchu a jasných argumentů, proč to nejde. Práce s koňmi byla vždy zařazena do šuplíku volnočasové aktivity.

Zdroj: 123RF.COM

S odřenýma ušima jsem složila zkoušky na lékařskou fakultu a nastoupila do prvního ročníku. Čas, který jsem musela strávit biflováním, mi ubíral možnost trávit tolik času mezi koňmi, kolik jsem byla zvyklá. Začala jsem být stále více nešťastná. Bojovala jsem sama se sebou a se silným postojem rodičů, kteří mi nenaslouchali a neustále mě ujišťovali o skvělém renomé a budoucnosti lékařky.

Směr vlastní životní cesta

Na koně jsem si vždy našla alespoň trochu času. Hned první prázdniny jsem odjela pracovat do Anglie. Jak jinak, než ke koním. Dostala jsem doporučení od majitele jízdárny, který znal mé mnohaleté zapálení. Tři měsíce strávené ve společnosti koní a stejně orientovaných lidí jako já, mě změnil. Dozrálo ve mě rozhodnutí, jít si vlastní cestou.

Když jsem doma oznámila, že přijmu nabídku v Anglii u koní, nastalo peklo. Křik, hněv, výčitky a nátlak nebral konce. Když jsem si stále stála za svou, zavřeli za mnou rodiče dveře. Symbolicky i doslovně. Řekli mi, ať si sbalím věci a dělám si co chci. S jejich podporou ať nepočítám, že jsem je zklamala.

Bylo mi to nesmírně líto a cítila jsem z jejich strany velkou nespravedlnost a nelásku. Jak to, že nechtějí, abych byla šťastná? Jejich představy jsou víc, než jejich láska ke mě? Se slzami v očích jsem se přestěhovala ke kamarádce, a o měsíc později jsem již bydlela v malém apartmánu hned vedle koňských stájí. Jsou to dva roky, co dělám to, co mě opravdu naplňuje a v čem, troufám si říct, jsem dobrá. Rodiče se mnou dodnes nemluví.

Autor: Svatava Pokorná


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články