Nikola si už dávno nedělá žádné iluze o dokonalosti jejího manželství. Nadále však zůstává po boku svého muže Milana, se kterým je už 21 let. Především kvůli dětem nechce Nikola rozbíjet rodinu.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Nadále tedy tiše trpí chování svého muže. Zvykla si na to, že si jí poslední roky váží stále méně a méně, že má na ni hloupé narážky nebo že ji kolikrát slovně poníží. To, co udělal naposledy, však Nikole ublížilo ze všeho nejvíce.
Dřív takový nebyl. Změnil ho až čas
Když jsem si Milana brala, byl zlatíčko. Hodný, pozorný – zkrátka sen každé mladé holky, a tím pádem i můj. Vzala jsem si ho už dávno a věřila, že život s ním bude pohádka.
A pohádka to skutečně byla – bohužel jen několik prvních let. Po pěti letech manželství se nám narodila první dcera a od té doby se mi manžel začal měnit před očima.
Začal chodit s kamarády do hospody. Už dříve si zašel, ale třeba dvakrát do měsíce. Nyní chodil i třikrát do týdne. Jak šel čas, přestávala jsem ho poznávat.
Cítila jsem, že si mě neváží. Bral mě jako samozřejmost
O čtyři roky později jsem otěhotněla znovu – čekala jsem syna. Už v té době jsem cítila, že si mě manžel neváží. Bral mě jako samozřejmost a zrovna tak se ke mně choval.
Kvůli dětem mě ani nenapadlo, že bych se třeba rozvedla. Neuměla jsem si představit, že bych dětem vzala tátu – navíc k nim se vždycky choval ukázkově.
Láska mezi námi se postupně začala vytrácet. Místo toho přicházely nadávky ze strany muže na moji osobu. Uměl mi vyčíst neuklizenou domácnost, měl poznámky na moji postavu. Zkrátka pořád něco a často bohužel i před rodinou nebo přáteli.
Neskutečně mě ponížil. Jak se s tím mám vyrovnat?
Poslední roky žijeme spíše vedle sebe nežli spolu. Ani spolu tolik nespíme, možná jednou do měsíce a spíše proto, že je to jakási manželská povinnost.
Jednoho večera se manžel zdržel. Potřebovala jsem, aby přijel domů a dal pozor na děti, protože jsem měla už delší dobu něco domluveného s kamarádkou.
Našla jsem ho v oblíbené hospodě, kam chodíval často s kamarády. Ani toho dne tam neseděl sám – byl s ním jeho kamarád Honza a ještě nějaká cizí paní, která mu seděla na klíně. Už z toho se mi zatmělo před očima. Co to mělo znamenat?
Došla jsem k jeho stolu a chtěla mu říct, aby šel domů k dětem. Než jsem však stačila otevřít pusu, udělal manžel něco, čím mě strašně ponížil.
Udělal ze mě svoji sestru!
Oslovil mě jako svoji sestru. Také se tak ke mně choval. Před tou ženskou ze mě udělal svého sourozence, strašně se podivoval, co tam dělám. Pak mi oznámil, že mi zítra zavolá, že dneska už má program.
Jako v mrákotách jsem se vrátila zpět do auta. Vážně se to stalo? Ptala jsem se sama sebe. Manžel toho večera domů nepřišel, vrátil se až druhý den a mně je jasné, kde byl a s kým.
Pak se choval, jako by se nic nestalo. Nemluvil o tom a já taky ne. Nyní nevím, co mám dělat. Udělá to znovu? Udělal to už předtím? Dokážu mu vůbec odpustit?
Autor: Natálie Kabourková
Názor odborníka
Každý vztah se časem přirozeně proměňuje. Velká změna pro dynamiku a fungování vztahu je právě narození dítěte. Obvykle to jsou spíše muži, kteří někdy mívají problémy se s takovou situací vypořádat. Pozornost partnerky už není soustředěna výhradně na ně, partnerské radosti ustupují do pozadí ve prospěch péče o dítě, změny v sexuální rovině vztahu, to vše může u mužů vyvolávat pocit, že už o ně není zájem.
Je nadmíru důležité se svým partnerem komunikovat a najít společnou cestu. Spoustu problémů ve vztahu pramení z toho, že spolu partneři zkrátka neumí mluvit nebo se bojí vyjádřit nesouhlas s partnerem. Někdy je však právě to zapotřebí, pokud má vztah fungovat, hlas v něm musí mít oba dva. Právě proto nejsou konflikty či hádky signálem, že vztah nefunguje nebo něco, čeho bychom se měli bát nebo za co bychom se měli stydět.
Důvěra a vzájemný respekt je něco, co je ve vztahu nutně zapotřebí, jinak se vztah nutně rozpadá. Můžeme si položit otázky: Co mi současný vztah dává? Co by se změnilo, kdybych s partnerem nebyl? Bylo by mi lépe nebo hůře? Jsem já a partner ochoten na vztahu pracovat? Proč se mnou partner vlastně je, když mě podvádí? Má takový vztah smysl?
Snaha nad partnerem vyhrát tím, že ho ponížíme a pomluvíme je známkou vlastní slabosti a nejistoty. Tím, že ho budeme před ostatními srážet, navíc jen urážíme sami sebe. Koneckonců jsme to my, kdo si toho “strašného partnera” se všemi těmi hroznými vlastnostmi a věcmi, které o něm říkáme, vybrali, co to potom tedy říká o nás?
