Když před pěti lety Naďa zjistila, že má její maminka rakovinu, byl to pro ni šok. Od toho dne se pro nemocnou snaží ona, její manžel, ale i zbytek rodiny dělat maximum. Bohužel se stav pacientky jen zhoršuje, proto se rozhodla promluvit s blízkými o dědictví.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Máme rodinný dům. Já i můj muž pracujeme tak, aby byl vždy někdo z nás k dispozici, kdyby se mamince přitížilo. Našla si ve svém věku přítele, který s námi bydlí už tři roky v jedné domácnosti. Já a muž máme tři děti. V domě je nás tedy plno, ale jelikož máme oddělené vchody, nijak si nevadíme, a naopak se snažíme si vzájemně pomáhat,“ vysvětluje situaci Naďa.
Maminka si uvědomuje, že tu s námi už dlouho nebude
Nadině matce je sedmdesát tři let. Kvůli nemoci ale vypadá o dost starší a taky se cítí velmi slabá. „Vozíme ji pravidelně do nemocnice, někdy tam musí zůstat i pár dní, snažíme se jí pomoci, ale ona je poslední dobou spíš negativní a neustále mluví o smrti,“ přiznává Naďa.
„Nedávno si nás svolala, že by s námi chtěla řešit dědictví. Nejdřív jsem ji přemlouvala, aby nemyslela na hlouposti, nakonec jsme ale museli uznat, že má pravdu, že bychom měli vyřešit, co bude s domem po její smrti. Celý dům totiž patří jí.“
S manželem dělá Naďa pro svou matku všechno. Proto očekávala, že se dozví, že chce přepsat dům na ně. Jenomže v tomhle ohledu byla zaskočena, když se dozvěděla skutečnost.
Přepsala na nás polovinu, druhou prý nechá svému příteli
„Ten den nám maminka oznámila, že si doma všichni rozumíme, a proto jistě nebude problém, když nám dům odkáže napůl. Jednu polovinu mně s mužem, druhou polovinu svému příteli. Muži, se kterým je tři roky. Byla jsem zaskočená,“ přiznává Naďa.
Když se později snažila s matkou mluvit osobně, doslechla se jen to, co už jim řekla všem společně. „Dům postavila ona se svým manželem, mým otcem. Ten před deseti lety zemřel. Od té doby pro ni prý nikdo nebyl tak důležitý jako její nová láska. Jelikož nám soužití funguje teď, bude prý fungovat jistě i po její smrti.“
Naďa sice chápe maminčiny myšlenky, nemyslí si ale, že by bylo vhodné dům takto dělit. „Za prvé si s jejím přítelem nemáme co říci. Mysleli jsme spíš, že až tu maminka nebude, on si najde jiné bydlení. Za druhé nevíme, co se on nakonec rozhodne se svou polovinou udělat.“
I když je z maminčina rozhodnutí celá rodina – včetně přítele – překvapená, ona nevypadá, že by si to chtěla nějak rozmyslet. „Je to její volba a my s tím nic neuděláme. I když nás to zklamalo, máme ji rádi a dál tu budeme pro ni, dokud nás bude potřebovat,“ říká Naďa.
I tak se ale bojí, jak nakonec situace dopadne. Není si totiž vůbec jistá, že po třech letech starého pána, který se do jejich maminky zamiloval, skutečně znají a zda bude v jeho rukou polovina domu v bezpečí.
Autor: Šárka Cvrkalová
Názor odborníka
Jedná se o poměrně komplikovanou situaci. Je velmi důležité vyjasnit si včas detaily či podmínky rozdělení majetku, abychom později nelitovali. Někdy se nám nechce o takto citlivé záležitosti mluvit, ale je to potřeba. Možná se obáváme, že tím, že o tom budeme mluvit, naštveme naše rodiče, ale to je riziko, které je někdy potřeba přijmout, zatímco jindy je tato obava zcela zbytečná. Alternativou je totiž být po zbytek života naštvaný, protože jsme situaci neřešili, když se s ní ještě něco dalo udělat.
Společný majetek bývá mnohem častěji problémem než radostí. Nikdo nevíme, co se stane v budoucnosti, jak se lidé rozhádají nebo projeví jiné cíle nebo si najdou nové partnery. Ze společného majetku vyplývá i spousta praktických okolností, které nemusí být na první pohled zřejmé. Například můžeme za čas přijít s tím, že by byla potřeba opravit střecha nebo plot a náš společník nám na to řekne, že on ten pocit nemá a nehodlá to platit. Otázkou je tedy, co potom?
Vhodné je poradit se už při sepisování závěti s právníkem a do závěti ustanovit podstatné detaily. Může se totiž stát, že zatímco bychom si mysleli, že jedno patro budovy patří nám a jiné společníkovi, tak se může stát, že po právní stránce bude patřit každému “polovina z každé cihly.” To se může ukázat jako problematické v případě soudních jednání a podobně.
