Když manželovi před půl rokem diagnostikovali nádor v krku, myslela jsem si, že to je to nejhorší, co se nám mohlo stát. Naštěstí však léčbou prošel úspěšně a bez větších komplikací. Přesto náš život už nikdy nebude jako dřív. Muž sice už není v ohrožení života, nemoc se na něm přesto podepsala.
Kromě toho, že skončil v invalidním důchodu, je také neustále zahleněný. Proto máme doma takzvaná plivátka, která mu mají pomáhat se hlenu zbavit. Navíc je věčně unavený. Mnohem hůř je však na tom psychicky.
Dříve býval velmi společenský. Teď sotva pozdraví hosty
Pamatuji si ho jako veselého člověka, který měl vždy připravenou zásobu vtipů a uvítal každou návštěvu. Dnes sotva pozdraví hosty, se kterými se pak bavím jenom já. Vysvětluji jim, že manžel bude brzy v pořádku. „Poslední dobou je na tom psychicky špatně, ale brzy to bude dobré.“ Sama ale nevím, zda mluvím pravdu. Jeho pohled na svět se úplně změnil.
Zdroj: 123RF.COM
Nejlepším přítelem se mu stala postel, ze které sotva vyleze. Je pesimistický, v ničem nevidí nic dobrého, všechny od sebe odhání. Dříve maloval obrazy. Byl v tom opravdu dobrý. Teď je ale jeho ateliér zaprášený a smutně prázdný, protože do něho od ukončení léčby nezavítal.
Zdroj: 123RF.COM
Stydím se za něho. Po domě nechává odporný nepořádek
Jako by mu bylo všechno jedno. Dokonce i to, co si o něm ostatní budou myslet. Před každou návštěvou musím uklízet plivátka, která nechává ležet všude po domě. Neustále si stěžuje, že ho moje jídla dráždí v krku, takže oběd obvykle jenom rozrýpe. A když se nikdo nedívá, dává si zbytky do kapes u kalhot, protože nechce přiznat, že opět nic nesnědl.
„Bude to v pořádku.“ To říkám často jemu, ale ještě častěji sobě. Děláme se zbytkem rodiny a přáteli vše pro to, aby se opět zapojil do normálního života. I když je to těžké, slíbili jsme si, že spolu budeme v dobrém i zlém, a já ho nehodlám v jeho nemoci nechat samotného. Stále máme naději, že se vše spraví.
Autor: Šárka Cvrkalová
