Milada (54): Obrovsky jsem se zadlužila. Až vám řeknu, za co a proč jsem utrácela, vstanou vám vlasy hrůzou

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
smutna zena2
smutna zena2

Potřebujete vedle sebe někoho, kdo vás usměrňuje a dává vašemu životu řád? Řada partnerských vztahů existuje roky v takové závislosti, která oběma partnerům vyhovuje. Co se ale stane, když je po dlouhé době život zase jen o vás?

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Miladin manžel byl vždycky ten, kdo měl hlavní slovo. Doma i v práci, časem to přestal rozlišovat a choval se jako manažer všude. Miladě to vyhovovalo, sama o sobě prohlašovala, že potřebuje, aby ji někdo řídil.

Neustálé vypětí doma i v práci si ale nakonec u Miladina manžela vybralo svou daň v podobě rozsáhlého infarktu, který nepřežil. A Milada překvapeně zjišťovala, jaké to je, když má rozhodovat sama za sebe.

Po letech sama

S manželem jsme se brali těsně po dokončení studií na vysoké škole. Chodili jsme spolu už pár let a manžel, protože byl velmi ambiciózní, už za studií založil firmu, která se slibně rozjížděla.

Brzy bylo jasné, že nás dokáže zabezpečit sám, já otěhotněla nejprve se synem a pak s dcerou a zůstala jsem doma s dětmi.

Lidé říkali, že vyjít s mým mužem není jednoduché. Rád se choval jako generál a čím déle pracoval, tím více komandoval v práci i doma. Já byla naopak vždycky ta, co se podřizovala, a musím říct, že mi tak bylo dobře.

Nikdy jsem nebyla ten typ, který přebírá iniciativu. S tím, že manžel vlastně řídí můj život a určuje, kdy a kde mám být a co dělat, jsem byla naprosto spokojená.

O to větší rána byla, když náhle zemřel. Odešel nejenom milovaný člověk, ale najednou zmizela z mého života všechna jistota.

Příliš mnoho volného času

Nějakou dobu se mi dařilo fungovat v zajetých kolejích, ale brzy se začaly dostavovat pocity marnosti. Zjišťovala jsem, že tak jako manžel si prostě den naplánovat neumím. Čím dál tím častěji jsem tak skončila u televize.

Syn i dcera už měli vlastní rodiny a navštěvovali mě na můj vkus málo. A já hledala něco, čím se zabavit.

Strávila jsem hodně času v kuchyni, kterou jsem si chtěla vyšperkovat. Projížděla jsem různé katalogy a letáky a hledala nové a nové pomůcky k vaření. Bylo mi jedno, jestli to byly hrnce, fritéza nebo struhadlo, všechno bylo lesklé, nové a já si byla jistá, že to potřebuji.

Pak jsem začala nakupovat i přes internet. Objednávala jsem a objednávala. Přepravní služba u nás byla každý druhý den a moje kuchyň byla brzy plná nových pomocníků.

K nim přibylo ještě lehátko, které mělo spravit moje bolavá záda, lavička na zahrádku a okrasné prvky na skalku.

Brzy mi přišlo upozornění z banky, že se částka na mém účtu povážlivě snížila. Udělala jsem tedy to, co jsem považovala za nejlepší – vyřídila jsem si v bance půjčku. A krátce nato ještě druhou.

Znovu a lépe. Nebo ne?

Když po nějaké době přijel na návštěvu syn s rodinou, zhrozil se, co viděl. Nakonec mě přiměl k tomu, abych mu ukázala svůj účet.

Když zjistil, kolik dlužím, úplně se rozběsnil. Bylo to už přes sto tisíc. Jen za hrnce, pomůcky do domácnosti a další maličkosti, které se mu doma nakupily.

Následující dny byl u mě každou volnou chvíli. Něco ze zboží, které jsem nakoupila, jsme prodali, jiné vrátili. Zbývající dlužnou částku syn doplatil.

Nemohla jsem si pomoci, byla jsem ráda, že je se mnou a že se konečně zase něco děje. Že mi konečně znovu někdo říká, co a jak. Syn podědil po svém otci i ten „generálský” způsob komunikace, který ve mně budil jistotu.

Jakmile se situace uklidnila a dluhy byly srovnány, všechno se postupně vrátilo do starých kolejí. Děti mě znovu navštěvovaly jen jednou za čas a moje dny byly plné volného času, který jsem neuměla zaplnit.

Znovu jsem se vrátila k internetu a nakonec udělala to jediné, co v mých očích už jednou fungovalo. Začala jsem znovu nakupovat. Brzy jsem se znovu musela zadlužit, tentokrát ještě víc než předtím.

A k mému potěšení se situace opakovala – syn se sice zlobil, ale znovu u mě trávil mnohem víc času a říkal mi, co a jak.

Teď jsou všechny moje dluhy opět splacené a nepotřebné zboží vrácené a rozprodané. A já? Hanbou bych se propadla, kdyby moje děti zjistily, proč jsem to všechno udělala. Teď jsem ale znovu doma sama a nevím, co budu dělat.

Autor: Daniela Jílková


Související články