Pokud jde o řízení automobilu, vždy se snažím jezdit bezpečně a ohleduplně k ostatním řidičům. I od nich bych očekával totéž. Bohužel nikdy nevíte, koho na silnici potkáte. A bohužel to nevěděla ani má žena, která kvůli autonehodě, kterou ani nezavinila, před rokem a půl zemřela. Nechala mě tu samotného s teprve roční dcerkou.
Domů už se nevrátila
Pamatuji si ten den tak živě, jako by se stal teprve včera a ne před rokem a půl. Žena mi zrovna volala, že právě skončila v práci a staví se cestou domů ještě na nákup. Já ten den vyzvedl dcerku ze školky místo ní, což se nestávalo často. Pár minut před tím mi volala, že už je na cestě domů.
Jenže domů už se nevrátila. Jen pár minut poté, co po našem telefonátu usedla do auta a vydala se známou trasou k domovu, jí jiný řidič nedal přednost a v plné rychlosti to do ní napálil. Manželka svým zraněním podlehla na místě.
Zbyla mi po ní dcera
Bylo mi divné, že se žena nevrací. Z obchodu to domů bylo jen čtvrt hodinky, jenže ona se neukázala ani po hodině. A pak zazvonil telefon, který mi život změnil od základů. Zrovna jsem dceři chystal svačinu, když nás vyrušilo cizí číslo. Hovor jsem sice přijal, ale už si nepamatuji, jak vlastně skončil. V hlavě mi totiž stále dokola zněla jen ta čtyři slova: „Vaše žena je mrtvá.“
Svět se zastavil. Moje žena už tu nebyla a mně po ní zbyla jen naše dcerka Klaudie. Byla ještě maličká a z ničeho neměla rozum. Jsem rád, že nebyla vystavena té bolesti, kterou jsem pociťoval já.
Zdroj: 123RF.COM
Kde je maminka?
Čas plynul, ačkoli se mi zdálo, že se svět bez mé manželky zastavil. Dcera rostla a dospěla do věku, kdy se začala ptát. Když poprvé zazněla věta „kde je maminka“, srdce mi krvácelo žalem – ostatně jako pokaždé, když jsem si na svou ženu vzpomněl. Slyšet o ní mluvit dceru ale bylo daleko bolestivější.
A tak jsem začal dceři vyprávět. Bylo mi jasné, že ne všemu už dokáže porozumět, ale já ve svém vyprávění našel jistou úlevu. Už jsem se nebránil tomu, abych o své ženě mluvil. Pomáhalo mi to.
Každý večer pohádka o mamince
S dcerou jsme zavedli rituál. Každý večer před spaním jí povídám pohádku o mamince. V pohádkách se maminka stává hrdinkou i obyčejnou ženou. Svými příběhy dceři svou zesnulou manželku a její maminku popisuji a připomínám sám sobě, jaká vlastně byla.
Vím, že jednoho dne přijdou daleko složitější otázky, a vím, že mě budou bolet i po letech pořád tak moc, jako bolí v tuto chvíli. Čas sice plyne a říká se, že čas všechno zahojí. Stačí ale jediný pohled do očí mé dcery a opět vidím svou ženu. Tu mi sice osud vzal, ale pořád máme alespoň ty naše pohádky o mamince, které nám nikdy nikdo nevezme.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Jedná se o těžkou a smutnou situaci. Je důležité si dovolit dát sám sobě čas a truchlit. Mnohdy se stává, že člověk se chce bolesti a jiným nepříjemným pocitům vyhnout, a tak má tendenci od myšlenek a situací, které mu milovanou osobu připomínají, utíkat a vyhýbat se jim. Každovečerní rituál, který se v tomto příběhu nachází, může být dobrým příkladem toho, jak se lze takovouto situací vypořádat. Ano, ze začátku to může být těžké, ale připomínat si krásné a cenné zážitky, které jsme s milovanou osobou prožili, může dát novou hodnotu a náhled na prožitý vztah.
Co se týče malých dětí, které se po svém chybějícím rodiči ptají, nezbývá než jim vhodně a postupně říci, jak se věci mají. Někdy totiž dochází k tomu, že pod záminkou ochrany dítěte se o těžké události vůbec nemluví. Může tomu tak být i kvůli tomu, že sám dospělý člověk se s bolestí nedokáže vyrovnat natož o tom hovořit s malým dítětem. Tím však nedělají službu ani sobě ani svému dítěti. Dělají z události tabu, které pouze narůstá svých hrozivých rozměrů a páchá neplechu nalevo i napravo.
