Dvougenerační bydlení je krásná věc. Obě rodiny něco ušetří, babička může pomoci s hlídáním dětí, rodinné akce jsou také jednodušší. Je to ale opravdu taková idylka, jak se zdá?
Ideální tchyně?
Když jsme se s Dušanem seznámili, byli jeho rodiče strašně fajn. Rozuměla jsem si s nimi hned od začátku. S jeho mámou jsme se občas sešly na kávu a rozebíraly „holčičí věci“, jako dvě kamarádky. Byla jsem ráda, že tak skvěle vycházím s přítelovými rodiči. Soucitně jsem poslouchala stesky kamarádek na tchyně myslela si, jaké mám štěstí.
Brzy mi nabídli, abych se nastěhovala k nim. Stejně jsem tam byla každou chvilku. Měli obrovský dům, kde se nemusíme ani potkat.
Také s přípravou svatby nám tchyně s tchánem pomáhali. Po svatbě jsme si s Dušanem vzali hypotéku a patro jsme si zrekonstruovali na krásný prostorný byt.
Než jsme stihli rekonstrukci dokončit, otěhotněla jsem. Spolu s tchyní jsme postupně nakupovaly výbavičku pro její první vnučku.
Až příliš starostlivá tchyně!
Narodila se Nikolka. A vše se změnilo.
Zdroj: 123RF.COM
Od té doby jsme měli doma tchyni neustále. Ani se neobtěžovala klepat. Tak jsem natruc začala dveře zamykat. Samozřejmě jsem dostala přednášku o tom, jak si maminčiny pomoci nevážím. Musela jsem zamykat, i když jsem šla s dcerou na procházku, protože tchyně měla ve zvyku nám do bytu vlézt, umýt nádobí, vyprat prádlo, případně vyžehlit či vyluxovat. Ale samozřejmě, maminka to myslí dobře.
Kdykoliv jsem odcházela přes společnou chodbu, vždycky přišla, aby se zeptala, kam jdu, kdy přijdu, jestli je malá dost oblečená a nakrmená. Když jsem se vrátila, tak se s Nikolkou vítala, jako by ji měsíc neviděla. Vždy mi ji vzala a odešla s ní, že mi ji pak přinese, ať si doma udělám, co potřebuji, když ji tam nechci pustit.
Hlavně pryč!
Potřebovala jsem z toho domu pryč, tak jsem si začala hledat práci. S Dušanem jsme se kvůli tomu několikrát pohádali. Původní plán byl totiž takový, že až budou Nikolce tak 2 roky, začneme se pokoušet o druhé dítě. A mezitím budu vypomáhat ve firmě jeho rodičů, tak jako on. Měla jsem dělat takovou tu „holku pro všechno“. Sedět doma a dělat papíry, případně dojít jednou za čas do firmy. Jenže přesně to jsem nechtěla.
Práci jsem si našla, na 2 dopoledne v týdnu. Nikolce bylo 2,5 roku a do školky mi ji na tu dobu vzali. Samozřejmě se tím doma spustilo obrovské peklo. Od tchyně jsem si vyslechla, že jsem krkavčí matka, která odloží své dítě a jde radši do práce. Že se mám jak prase v žitě a nevážím si toho, co oni pro mě dělají. Pak jsem si to samé vyslechla od Dušana.
Tchyni jsem měla za zády stále častěji. Pokaždé, když jsem přišla po práci s Niki ze školky, tak ji častovala poznámkami jako „Ty můj malý chudáčku, máma tě odložila u cizích“. Stejným způsobem se s ní ráno loučila. Důsledek toho byl, že Nikolka do školky přestala chtít chodit, i když se tam předtím vždycky těšila.
Stěhování nebo rozvod
Už jsem toho měla všeho dost. Řekla jsem Dušanovi, že se chci odstěhovat, nebo požádám o rozvod. Hádali jsme se totiž kvůli tchyni stále častěji. Pár hádek to ještě vzalo, ale nakonec Dušan kývl. Uznal, že takhle to dál nejde. Začali jsme hledat nějaký byt do nájmu. Po pár týdnech jsme našli a přestěhovali se.
Nový začátek
Bydlíme kousek od tchyně, takže já chodím do stejné práce a Nikolka do stejné školky jako předtím. Dcera se do školky těší a je tam ráda. S Dušanem se už nehádáme, užíváme si klid. Žádné nezvané návštěvy. A když, můžeme dělat, že nejsem doma. K tchyni jezdíme na návštěvy. Nedávno jsme jim oznámili šťastnou novinku. Jsem těhotná a čekáme chlapečka.
Autor: Jana Janáčková
