Marie je naší pravidelnou čtenářkou. Nyní by se však ráda svěřila s problémem, se kterým si ona ani její manžel nevědí rady. Po rozchodu s dlouholetou přítelkyní se k nim domů nastěhoval jejich syn. Tehdy tvrdil, že je to pouze na přechodnou dobu, než si najde něco svého. Uběhlo půl roku a jejich dospělý syn s nimi stále žije v jednom bytě.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky z Českých Budějovic. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Marie a její manžel udělali vůči synovi vstřícné gesto, když mu umožnili, aby se k nim na nějakou dobu nastěhoval. Netušili však, jak moc si tímto dobrým skutkem zavaří. Jejich vlastní a jediné dítě totiž začalo využívat dobroty rodičů.
Měli před svatbou, ale najednou ze všeho sešlo
Náš jediný syn Daniel měl již několik let přítelkyni Kláru. Vypadalo to mezi nimi dobře, dokonce měli před svatbou. Pak ale ze všeho sešlo – Klára si našla milence, se kterým našemu synovi nasadila parohy. Syn to zjistil. Ačkoli to chtěl své přítelkyni odpustit, ona už byla dle svých slov někde jinde a s naším synem se rozešla. Aby toho nebylo málo, vyhodila ho z bytu, ve kterém společně bydleli.
Syn zůstal bez střechy nad hlavou a jeho první kroky vedly k nám. Bylo pro nás s manželem samozřejmostí nechat ho u nás na pár dní bydlet – mysleli jsme si, že jen co si najde svoje bydlení, zase se od nás odstěhuje.
Neměl se k řešení problémů
Dny ubíhaly a Daniel se očividně neměl k ničemu. Zabydlel se ve svém dětském pokoji, ze kterého si manžel již před lety, když se od nás syn odstěhoval, udělal svoji pracovnu. Neviděli jsme na něm s manželem snahu hledat si bydlení, celé dny se jen povaloval u televize nebo koukal do telefonu. Zpočátku jsme si s mužem říkali, že je špatně naladěný po tom rozchodu, a dali jsme mu čas. Když u nás byl už druhý měsíc a stále se nic nehýbalo, začínali jsme mít obavy, jestli jsme sami na sebe neupletli bič.
Pořád jen výmluvy a sliby, které neplnil
Týdny střídaly měsíce a syn stále bydlel u nás doma. Nechodil dokonce ani do práce, ze které ho vyhodili, protože několikrát nepřišel a ani se neomluvil. Na domácnost nám nepřispíval, upřímně nás ani nenapadlo to po něm chtít a on sám s ničím takovým také nepřišel. Kdykoli jsme se s ním snažili promluvit, vždy se jen na něco vymlouval nebo nám dával jeden slib za druhým – své sliby ale neplnil. Docházela nám s manželem trpělivost, ale nemohli jsme naše jediné dítě vyhodit.
Nevíme si s ním rady
Je to půl roku, co se k nám syn nastěhoval, a stále se nemá k odchodu. Do práce nechodí, bydlení si nehledá, nejeví zájem o změnu. S mužem bychom byli rádi, pokud by si konečně našel své bydlení a začal zase žít svůj vlastní život. Nevíme si s ním ale rady, domluva nepomáhá, prosby na něho neplatí a vyhrožovat mu ulicí nechceme. Tak co máme dělat?!
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Je pochopitelné, že rozchod s partnerkou může člověka hodně zasáhnout. Každý máme své více či méně účinné kompenzační mechanismy, jak se s takovouto nepříjemnou situací vyrovnat. Někdy pociťujeme šok, pocit zrady, ztrátu smyslu a cíle života, depresi a naprostou ztrátu motivace. Každý z nás potřebuje čas (někdo více a jiný méně) na srovnání si myšlenek a ujasnění si toho, jak a kam se v životě vydat dál. To vše je za zcela normální proces, který člověk v takový moment prožívá. Jestliže však současná situace trvá již delší dobu a nejeví známky sebemenší změny, pak je zřejmě na čase s tím něco udělat.
Na jednu stranu je dobře, že Daniel může u svých rodičů nalézt oporu v těžké životní chvíli a nalézt tak v životě nějaké bezpečné místo. Je však třeba být opatrný, neboť hrozí nebezpečí toho, že se člověk nechá zlákat pohodlím a jakoby se schová zpět pod ochranná křídla rodičů, kde nemusí “nic dělat a ničemu čelit.”
Začátkem všeho musí být nutně motivace. Když je člověk nemotivovaný a je v depresi, je jen velmi těžké sám se sebou něco udělat. Pokud člověku navíc v životě schází cíle, nekomunikuje s přáteli nebo žádné nemá, nepracuje a je třeba ještě k tomu dlouhodobě nemocný, je téměř nemožné sám sobě pomoci. V takovém případě nemusí ani sebehlubší komunikace s rodiči nést žádoucí výsledky.
V takový moment je vhodné uvažovat o návštěvě psychologa či jiného odborníka. To, že se člověk rozhodne svou situaci s někým řešit, není známkou slabosti, ale naopak velké statečnosti, neboť je mnohem těžší na sobě pracovat a pohnout se v životě kupředu, než odmítnout za sebe zodpovědnost a nic nedělat. A v životě jsou zkrátka situace, s kterými člověk potřebuje pomoci.
