Už nějakou dobu jsem bez zaměstnání. Z bývalé práce mi dali výpověď v rámci snižování stavů a od té doby (budou to už tři měsíce) jsem na žádnou pořádnou příležitost nenarazila. A když už se něco objeví a vypadá to dobře, vždycky ztroskotám na jednom jediném požadavku. V mnoha zaměstnáních totiž vyžadují řidičský průkaz. Ten já ale nemám a nikdy mít nebudu.
Slavila jsem své šesté narozeniny a rodiče mě vzali do zoo. Byla jsem nadšená! Zvířata jsem jako dítě zbožňovala a den strávený v zoologické zahradě byl pro mě tím nejlepším narozeninovým dárkem. Nemohla jsem se dočkat, až si zblízka prohlédnu surikaty, až se podívám na slona, uvidím žirafy i opice. Celou cestu v autě jsem si vesele pobrukovala. Až do okamžiku, kdy do nás z protisměru narazilo auto.
Zdroj: maximkabb/123RF.COM
Ohromná rána, náraz a ticho
Jediné, co si pamatuji, je šílená rána, která mě úplně ohlušila. Náraz byl opravdu hodně silný a já si vzpomínám, jak se mi bezpečnostní pásy bolestivě zaryly do ramenou. Pak už si pamatuji jen ticho.
Vím, že jsem chtěla křičet „mami, tati“, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Viděla jsem mámu s hlavou na palubní desce, oči měla zavřené. Na tátu jsem neviděla, protože jsem seděla za ním. Chvíli bylo ticho, až poté kolem nás začali běhat cizí lidé, potom doktoři.
Nehoda, která mi vzala mámu
Mé další vzpomínky připadají až na dobu strávenou v nemocnici, kde jsem ležela pár dní s otřesem mozku. To nejhorší jsem ale měla teprve před sebou. Ještě teď úplně živě, snad jako by to bylo včera, před sebou vidím tátu, jak ho sestřička přivezla na vozíčku se zlomenou nohou, slzy jako hrachy mu tekly po tváři a tichým hlasem mi oznámil, že maminka umřela. Neumíte si představit, jak obrovská je to rána pro šestileté dítě, kterému v den jeho narozenin zemřela máma…
Zdroj: 123RF.COM
Jízda autem je pro mě noční můra
Od té šílené nehody uplynulo již 18 let, ale já stále nedokážu jezdit autem. Kdykoli usednu do auta, hrudník se mi bolestivě sevře, nemohu se pořádně nadechnout a srdce mi buší jako o život. Jasně, že jsem v osmnácti, kdy všichni kolem mě ve škole dělali řidičáky, taky zkoušela, že si řidičský průkaz udělám. Jenže první vteřina, kdy jsem usedla za volat, rozhodla o tom, že ze mě řidič nikdy v životě nebude.
Se smrtí mámy už jsem se za ty roky dokázala vypořádat. Táta ji plnohodnotně nahradil a jako dítěti mi s ním nic nechybělo. Strach z jízdy autem ale překonat nedokážu. Kdykoli mám jet autem, cítím se strašně. A to ani nemusím řídit. A vždycky musím jet na jednom jediném místě: za sedadlem spolujezdce, protože k tomuto jedinému místu v autě nemám takový odpor: za volat mě nikdo nedostane, na sedadle spolujezdce se mi zabila máma a na sedadle za řidičem jsem to všechno viděla. Ne děkuji. Auto je pro mě prostě tabu.
Autor: Nikol Kolomazníková
