Táta nebyl nikdy zlý člověk. Jenom si myslel, že jako chlap musím něco vydržet. Když jsem si na kole odřel koleno a šel si k němu postěžovat, ještě mi přidal na zadek, že mám dávat pozor. A že prý správní kluci nepláčou kvůli nesmyslům. Zatímco maminka mě nechávala doma už s teplotou 37,7, on by mě poslal i s horečkou do školy.
Když jsem se s někým ve škole popral, jeho reakce zněla „Doufám, že ten druhý vypadá hůř.“ To se vlastně stalo jenom jednou, dostal jsem kvůli tomu v osmé třídě důtku. Bylo mi hrozně líto, že se otec nezajímá, proč jsem se popral a jestli mě něco nebolí. Maminka se mě zastala a já od té doby chodil s každým zraněním raději jenom za ní. Jenomže když to táta zjistil, začal zase se svými chlapeckými řečmi.
Máma byla na služební cestě
Zdroj: 123RF.COM
Bylo mi sedmnáct, když se mi podařilo si na skateboardu zlomit zápěstí. Netušil jsem, že jde o zlomeninu. Ruka mi sice otekla a nedalo se s ní hnout, ale myslel jsem, že to přejde za pár dní samo. Potají jsem si bral z lékárničky léky na bolest, před otcem se snažil ruku schovávat. Máma byla pracovně v zahraničí a měla se vrátit za čtrnáct dní.
Takže jsem téměř čtrnáct dní chodil s neléčenou zlomeninou zápěstí. Samozřejmě jsem s ní několikrát zavadil o různé předměty a oteklé místo se tak začalo zvětšovat. A to tak moc, že si ho dva dny před návratem mamky otec všiml. Když jsem mu řekl, že to nic není, že je to jen nějaká menší věc, myslel jsem, že na mě bude hrdý. Vzal mě do nemocnice.
Řekl mi, že jsem pitomec
V autě se mě ptal, proč jsem tak dlouho trpěl a nikomu nic neřekl. Když jsem se mu to pokoušel vysvětlit, skoro se naštval. Označil mě za pitomce. Potom se mi ale omluvil. Nemyslel to zle, měl o mně strach a uvědomil si, že na mě byl možná až moc přísný. Doktoři konstatovali, že takovou zlomeninu ještě neviděli. Když jsem jim celou věc objasnil, nechápali, jak jsem mohl tu bolest vydržet.
Ruku bylo zapotřebí sešroubovat a operovat. Nebýt mojí zdrženlivosti, stačila by obyčejná sádra. I po složité operaci ale zůstala moje ruka částečně omezená. Zápěstím sice hýbat mohu, ale v určitém úhlu se zablokuje a nemohu ho už používat tak, jako dřív. To naštěstí při fotbale nevadí, ale třeba tenis si už nikdy nezahraji.
Věděl jsem, že by se mamka naštvala, kdybych jí řekl celou pravdu. Nevím, jestli víc na mě, nebo na tátu. Zůstal jsem tak u verze, že jsem si to celé způsobil při pádu na skateboardu a o čtrnácti dnech bolestí jsem pomlčel. Tátovi jsem řekl, že ho mám rád, a i když on chtěl říci mamce celou pravdu, nakonec přistoupil na můj plán.
Autor: Šárka Cvrkalová
