S Renatou jsem se znal už z vysoké školy. Dost jsme se bavili a vždycky jsme si byli blízcí. Líbila se mi, ale byl jsem dost nesmělý a tak jsme dva roky udržovali pouze přátelství. Po jednom večírku a troše alkoholu jsme spolu skončili u ní doma a tak nějak se stalo, že jsme se dali dohromady oficiálně jako pár.
Chodili jsme spolu asi tři měsíce. K sobě domů jsem ji nepozval, protože jsem zrovna přestavoval byt a neustále jsem měl v ložnici nebo v kuchyni nějaké řemeslníky. Chápala to, proto jsme chodili ven, do parku, na procházky. I když jsme spolu byli poměrně krátkou dobu, tím, jak dlouho trvalo naše přátelství, zdálo se, jako by náš vztah trval tři roky.
Když jsem ji konečně pozval domů, ukázalo se to jako největší chyba
Zdroj: 123RF.COM
Max je normálně mírumilovný pes, nikdy nikomu neublížil. Renatu přivítal a nechal se drbat. Seděli jsme spolu na gauči a ona ho hladila. Najednou mu ale nějak přeskočilo, nedokážu si to vůbec vysvětlit. Zavrčel, začal být agresivní a odtažitý. Říkal jsem jí, aby ho nechala, ona si ale myslela, že ho pohlazením uklidní a doplatila na to.
Nestihl jsem reagovat. Pes roztrhl přítelkyni zápěstí, a když jsem ho praštil a pokusil se odehnat, zakňučel a stáhl se do rohu. Ona začala šíleně zmatkovat, z ruky jí tekla krev a pořád křičela, ať toho čokla někam zavřu.
V nemocnici se ukázalo, že naštěstí postačí pár stehů
Zranění vypadalo opravdu vážnější, než bylo. Už v sanitce po zaškrcení přestala rána krvácet a stačilo pár stehů na zápěstí, aby ruka byla v pořádku. Renata mohla hned domů, když jsem ji chtěl doprovodit, poslala mě pryč s tím, že chce být sama. Tři dny jsem se jí nemohl dovolat.
Pozvala mě dál, tvrdila, že je jí špatně a nemůže se mi tak moc dlouho věnovat. Ruka ji prý strašně bolí a bojí se, že by mohla přijít o její hybnost. To byl samozřejmě nesmysl, doktoři to vyvrátili. Bylo mi Renaty líto, ale přeháněla a dělala ze svého zranění víc, než bylo zapotřebí. Navíc mě tak nějak začala nenávidět. Pamatuji si, co přesně mi odpověděla na otázku, co s námi bude dál. „Co by? Ty utratíš toho čokla a všechno bude v pohodě.“
Nedokázal jsem dát Maxe pryč
Volal jsem do několika veterinárních poraden a hledal na internetu. Všude mi bylo řečeno, že pokud se nic podobného jindy nestalo, není důvod psa utratit. Pravděpodobně se mu na dívce něco nelíbilo a tak se projevil, navíc ji předem upozornil a ona dělala něco, co nechtěl.
Popravdě, i kdyby mi odborníci řekli opak, nedokázal bych Maxe utratit. Je to můj dlouholetý přítel a nakonec měl asi pravdu, že s Renatou není něco v pořádku. Když jsem jí řekl, že ho pryč nedám, dostal jsem totiž facku a vynadáno slovy, která jsem ani neznal. Úplně mě odepsala, a když jsem se jí snažil vysvětlit, že za to pes nemohl, urazila se. Od té doby se se mnou nebaví. Uvědomil jsem si, že jsem ji vlastně asi tak docela neznal a že vlastně zranění, která jí můj pes způsobil, pomohla odhalit její skutečnou stránku.
Autor: Šárka Cvrkalová
