Odjakživa jsem měla radši zvířata než lidi. A obzvlášť kočky mě fascinovaly. Proto, když jsem se odstěhovala od rodiny, sehnala jsem si do nového bydlení kočku, která se pro mě po roce stala tím nejdůležitějším, co jsem v životě měla.
Lidé mě považovali za podivína. Bylo mi dvacet šest, bydlela jsem už ve čtvrtém spolubydlení, protože jsem sama garsonku neutáhla a neměla jsem přítele. S lidmi, u kterých jsem bydlela, jsem se nikdy moc nebavila. Vstávala jsem brzy ráno do práce a vracela se pozdě večer domů.
Kočka pro mě byla tím jediným potěšením
Práce mi vydělávala tak akorát na živobytí. Nebylo to nic moc, ale já víc zkrátka nepotřebovala. Měla jsem kde složit hlavu, co do žaludku a kočku, která mě každou noc zahřívala pod peřinou. Většinu své útraty jsem věnovala do jejího krmení a hraček. A komunikace s lidmi mi nic moc neříkala.
Když si někdo povídat chtěl, neměla jsem problém odpovídat. Ale sama jsem kontakt nevyžadovala a většina lidí mě spíš pomlouvala. Šminky nikdy nebyly nic pro mě, byla jsem zkrátka obyčejná holka, co má jen dvě trička, která se každým rokem při stěhování vejdou do jednoho kufru. Takže nemám nikomu za zlé, že ve mně viděl cokoli špatného.
Asi jsem neměla smysl života. Často mi bylo smutno a slyšela jsem v hlavě hlasy
Zdroj: 123RF.COM
Nebyla jsem se svým životem zrovna spokojená, ale ani vlastně nespokojená. Zkrátka jsem jím proplouvala a povídala si sama se sebou. Když se mě ale mé vnitřní hlasy začaly ptát, jaký je můj úděl na světě a našeptávat mi, abych si začala ubližovat, vyhledala jsem pomoc. S diagnostikovanou schizofrenií jsem se začala léčit v psychiatrické nemocnici.
Za měsíc jsem se měla stěhovat. Ale místo nového bytu jsem o všechno přišla
Sice jsem měla možnost vycházek, ale trávila jsem je především s kočkou. Teď vím, že to byla opravdu chyba. Měla jsem místo toho zajít do práce nebo na nějakou tu prohlídku nového bydlení. Ale ona mi tak strašně chyběla, že jsem každý týden trávila jediný volný den v posteli s ní na klíně.
Po čtrnácti dnech nepřítomnosti v práci si za mě našli náhradu. Slíbili sice, že je to dočasné, ale mě bylo jasné, že už se tam nevrátím. Já totiž před časem také přišla jako náhrada za nemocnou paní a nakonec mi dali přednost před ní. Bez práce jsem neměla ani peníze. Nějaké ty nabídky bytu jsem sice vybrané měla, ale chyběly mi tisíce korun na první nájem. Bylo mi jasné, že po propuštění z nemocnice budu muset na ubytovnu.
Věděla jsem, že by mi kočku na ubytovně nepovolili. Navíc jsem měla být hospitalizována ještě minimálně tři měsíce a o mého mazlíčka se neměl kdo postarat. Oplakala jsem to, když jsem ji musela dát do útulku. Teď nemám nic. Hledám si novou práci, beru prášky, bydlím na ubytovně a sotva zvládám platit všechny své životní potřeby.
Autor: Šárka Cvrkalová
