S manželem máme jen jedno dítě – osmiletého Jonáška. Je to vytoužené dítě, o které jsme se několik let snažili. Lékaři mi ze zdravotních důvodů další dítko nedoporučili, proto jsem se na Jonáška velmi upnula. A v mnohém jsem přivírala oči nad jeho drobnými nedostatky.
Syn je vymodlené dítě
S manželem jsme svoji jedenáct let. Vdávala jsem se ve dvaceti a krátce po svatbě jsme se snažili o miminko. Můj zdravotní stav už tenkrát nebyl nejlepší a doktor vyřkl jasný ortel: miminko buď teď, nebo nikdy. Proto jsme se o početí usilovně snažili a naše snaha trvala dlouhé tři roky. Když už jsem si začínala myslet, že je veškeré snažení marné, stal se zázrak a těhotenský test ukázal dvě čárky. S manželem jsme byli štěstím bez sebe. Náš syn byl skutečně vymodlené dítko.
Už odmalička byl hodně aktivní
Jonášek byl už odmalička velmi aktivní dítko. U ničeho příliš dlouho nevydržel, stále chtěl zkoušet něco nového, byl hodně zvídavý. To všechno jsem ale přisuzovala tomu, že je to zkrátka zdravé a živé dítě, které jako kterékoli jiné s chutí i nadšením objevuje svět okolo sebe.
Když byly Jonáškovi tři roky, procházeli jsme poměrně těžkým obdobím. Syn se hodně vztekal, neposlouchal a dělal si vše po svém. I tehdy jsem si na internetu našla, že okolo tří let věku dítěte přichází období vzdoru, proto jsem si řekla, že to společně nějak překonáme.
Lidé na nás koukali skrz prsty
Noční můrou se pro mě staly společné nákupy. Jonáš mě zkrátka neposlouchal, ať jsem mu říkala cokoli. Běhal po obchodě, lezl do regálů, věšel se na zábradlí. Nereagoval na moje prosby ani na zvýšený hlas. Lidé okolo vždycky koukali se soudícím výrazem ve tváři a já se vždycky cítila trapně. Svými pohrdavými pohledy mi dávali najevo, že jsem neschopná matka, která nedokázala správně vychovat svoje dítě.
Právě kvůli lidem jsem se začala bát chodit se synem ven. Navštěvovat dětská hřiště? Museli jsme vybírat čas, kdy tam bylo jen minimum rodičů s dětmi. Jonášek si totiž chtěl hrát, ale na děti byl příliš akční, příliš si s nimi nerozuměl.
Zdroj: bogumil/123RF.COM
Nástup do školy a vyřčená diagnóza
Jonáš měl nastoupit do první třídy. Zápis jsme zvládli v pořádku a syn se nemohl dočkat. Po prvním měsíci jsem ale dostala předvolání od třídní učitelky, která na mě vyrukovala s tím, že má u syna podezření na hyperaktivitu. Ve škole má prý problém udržet pozornost, neustále má tendence opouštět lavici a během vyučování se často věnuje něčemu úplně jinému. Doporučila mi, abych se synem podstoupila vyšetření, a já tak učinila.
Podezření třídní učitelky se potvrdilo tři týdny poté. Syn byl skutečně hyperaktivní a mě tato zpráva velmi zasáhla. Ani ne z toho důvodu, že byl syn v některých ohledech jiný než ostatní děti, ale především proto, že jsem začala věřit tomu, že jsem jeho výchovu skutečně nezvládla a jako matka
Autor: Nikol Kolomazníková
