Lenku odjakživa lákala práce s lidmi. Když se po základní škole rozhodovala kam dál, gastronomie byla jasnou volbou. Po škole se chvíli živila jako servírka. Nakonec ale zakotvila za barem a bylo to to nejlepší, co ji mohlo potkat. Věci se ale zvrtly.
Barmanská práce se na první pohled zdála být ideální
„Když jsem si poprvé stoupla za bar, zdálo se mi, že jsem konečně tam, kam jsem celý život mířila, “ začíná Lenka své vyprávění. Práce ji bavila, naučila se míchat koktejly, které předtím ani neznala, občas po večerech byla vrbou pro osamělé duše, které se k ní přišly vypovídat z životních trablů. A právě tam začal její problém. Lenka nikdy neměla s alkoholem potíže. Občas si dala skelničku, ale neřešila to.
Později přišel šok
Právě životní příběhy nešťastníků, kteří na jejím baru zapíjeli žal, ji přiměly napít se s nimi. „Ani jsem nevěděla jak a dostala jsem se k tomu, že jsem každý večer vypila alespoň jednu skleničku něčeho tvrdšího,“ dodává rozpačitě Lenka, která si později uvědomila, že alkohol pro ni už není pouhým prostředkem k odreagování.
„Dopadlo to tak, že jsem si bez pravidelné skleničky nedokázala představit den,“ pokračuje a dodává: „když jsem si uvědomila, že moje konzumace alkoholu překračuje únosnou mez, bylo už pozdě.“
Jsem alkoholička
„Stala jsem se alkoholičkou. Nejtěžší na tom bylo si to přiznat,“ říká Lenka, která se šla se svým problémem poradit za odborníky. „Začala jsem docházet na skupinovou terapii a přemýšlela, jak s pitím skoncovat,“ pokračuje. Až při jednom skupinovém sezení jí kolegyně abstinující alkoholička řekla, že by měla změnit zaměstnání, jinak se ze své závislosti nedostane. „Nechtěla jsem o tom ani slyšet,“ líčí Lenka počáteční zděšení. „Začala jsem ale přemýšlet a uvědomila si, že měla Petra pravdu a chtěla mi pomoct. Nešlo to ale rychle, svoji práci jsem milovala,“ tváří se smutně Lenka.
Co nejdále od baru
Její život se otočil vzhůru nohama. Začala si hledat nové zaměstnání. Nejdříve se ale se vším svěřila svému šéfovi. „Pavel mi nabídl pozici servírky, na které jsem u něho pracovala předtím. Byla jsem mu vděčná. Nemusela jsem měnit podnik, zůstala jsem ve známém prostředí, jen jsem se dostala od baru co nejdále.
To bylo přesně to, co jsem potřebovala,“ líčí Lenka. Po necelém měsíci se skleničky ani nedotkla. Neměla chuť. „Jasně, že mi práce za barem chybí a časem bych se k ní chtěla vrátit. Teď je ale pro mě přednější moje zdraví a život,“ uzavírá Lenka.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Autor: Kamila Mertlová
