Už na škole jsem toužila odjet do Ameriky a zkusit si na vlastní kůži život za velkou louží. Chtělo to jen našetřit nějakou tu korunu a konečně jsem mohla zamávat plakající mamince v letištní hale a hurá do nového života. Připadala jsem si jako Alenka v Říši divů, Amerika je totiž o něčem úplně jiném, nežli na co jsme zvyklí tady u nás. A mě tak čekalo jedno obrovské dobrodružství.
Hledám práci zn. rychle!
Ačkoli jsem se před odletem dřela, abych si našetřila dostatek peněz, asi si umíte představit, jak rychle se pracně nastřádané korunky rozutíkaly. Proto jsem si musela najít práci a to co možná nejrychleji. Dělat někde v bistru od nevidím do nevidím se mi nechtělo – nelíbila se mi představa být zavřená v kuchyni od rána do večera. Jenže kde najít něco lepšího?!
Náhoda mi do života poslala Karen
Zdroj: sasha1806/123RF.COM
V bytě dvě patra nade mnou bydlela Karen – mladá holčina v podobném věku jako já. Brzy jsme se dali do řeči a hned jsme si rozuměli. Stěžovala jsem si jí na nemožnost najít práci a Karen se rozpovídala o tom, jak si vydělává ona. Uklízela byty světovým celebritám a prý jestli chci, může mi dohodit místo. Šikových uklízeček, které si váží práce a dělají jí pořádně, přitom ale mlčí o tom, co v daných bytech vidí – těch je prý stále málo. A tak jsem na to kývla.
Tváří v tvář známým hvězdám
Asi si mě dokážete představit: obyčejná česká holka se najednou tváří v tvář potkává se světoznámými hvězdami a hvězdičkami, které až doposud vídala jen v amerických filmech. Ráda bych to nazvala oním americkým snem, jenže realita nebyla vždy tak růžová…
Arogance neznala mezí
Pro novou práci jsem se nadchla. Z agentury, kam mě Karen doporučila, jsem dostala na starost celkem tři byty, kam jsem měla pravidelně docházet. Každý den jsem se setkávala s neskutečným luxusem, o kterém se mi mohlo jen zdát: mramor, elegantní kov, zlaté dekorace, obrazy za miliony. To všechno se stalo mým každodenním chlebem. Stejně jako arogance lidí, se kterými jsem se potkávala – sice jen namátkově a velmi krátce, ale i tak vám dávali jasně najevo, že oproti nim nejste nic. Naprostá nula. Možná ani to ne. Až tehdy jsem si plně uvědomila ono rčení: peníze kazí charakter.
Zkušenosti si cením, ale už stačilo
Uklízení bytů mě bavilo, práce to byla klidná, většinou jsem tam byla sama – pouze s člověkem z ochranky, který mě hlídal. Nicméně po pěti letech jsem to vzdala. Došlo mi, že ačkoli je to práce luxusně placená (jen stěží bych jinde dostala více), nestojí mi za to, aby se mnou někdo jednal jako s kusem hadru jen proto, že on má peníze a je někdo, kdežto já peníze nemám a jsem jen obyčejná holka z malé země v Evropě. Zkušenosti si cením, ale děkuji. Už stačilo.
Autor: Nikol Kolomazníková
