Laura (33): Máma mi roky schovávala dopisy. Kromě otce jsem přišla také o babičku, která o mě měla zájem

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
zena 67
zena 67

Když bylo Lauře osm let, její otec od ní a její maminky odešel. V té době byla Laura dle názoru své matky ještě moc malá na to, aby musela znát podrobnosti. Proto se malá holčička musela naučit žít s tím, že její otec neexistuje.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Kdykoli se Laura na svého otce zeptala, její máma buď mlčela, nebo se na ni obořila, že ji ten chlap vůbec nemusí zajímat. Proto se Laura po pár letech přestala ptát úplně.

Pro moji matku táta neexistoval. A pro mě tím pádem taky ne

Moc si na tu dobu nevzpomínám. Pamatuji si ale, že jednoho dne naši mezi sebou měli rozepři, po které si táta sbalil věci a odešel. Tenkrát jsem si ještě myslela, že se vrátí. Ale nevrátil.

Pro moji mámu přestal existovat. A po mě chtěla, abych to vnímala stejně. Kdykoli jsem se na tátu zeptala, máma mlčela nebo na mě byla hnusná, že se nemám ptát. Tak jsem se ptát přestala.

Když mi bylo asi jedenáct nebo dvanáct, už jsem se naučila žít s tím, že tátu prostě nemám. Neptala jsem se a nikdy jsme o něm už doma nemluvili.

Babička mi celé roky psala dopisy. Máma je však schovávala

Kromě táty pro nás přestala existovat celá jeho strana rodiny. Měla jsem babičku, o které se doma také nesmělo mluvit. Máma si to prostě nepřála.

Až před dvěma lety jsem zjistila, že mi babička celé ty roky psala dopisy. Máma je však přede mnou schovávala a ani jednou se nezmínila.

Na ukradené dopisy jsem přišla náhodou. Máma je totiž dávala do velké krabice, na kterou jsem narazila na půdě. Když jsem viděla, že jsou všechny adresované mě, strašně jsem se zlobila.

Trhalo mi srdce, když jsem četla, co mi babička psala

Přečetla jsem si úplně všechny dopisy, a že jich bylo strašně moc! Babička mi začala psát krátce poté, co nás táta opustil. Omlouvala se za jeho rozhodnutí a prosila mě o odpuštění.

V dopisech psala, že by mě ráda viděla. Prosila mě, abych za ní přišla, několikrát zmiňovala adresu. Trhalo mi srdce, když jsem to všechno četla. Ronila jsem slzy, bylo mi to tak líto!

Na mámu jsem měla logicky neskutečný vztek! Když jsem chtěla vysvětlení, proč to udělala, stroze mi řekla, že nechtěla, abych s nimi měla něco společného. Narušilo to naše vzájemné vztahy.

Babičce už neřeknu, jak moc mě to mrzí

Babičku jsem se samozřejmě snažila vyhledat, ale na té adrese, kterou v dopisech tolikrát zmínila, už dávno nebydlela. Podařilo se mi zjistit, že několik let žila v domově důchodců.

Tam pro mě však měli špatné zprávy. Babička zemřela před čtyřmi lety. To zjištění mě hrozně zabolelo, protože babička umřela s pocitem, že ji nechci vidět. A já už jí nikdy nebudu moci říci, že jsem vůbec nevěděla, že mě vidět chce. Tak moc mě to bolí a mámě to v životě neodpustím.

Autor: Nikol Kolomazníková

Názor odborníka

Rozchod s partnerem či partnerkou může být velmi vypjatou situací. Nejsme logické stroje, které by se řídili pouze na základě chladného rozumu, na druhou stranu jsme velice dobří v tom pamatovat si kdejaké chyby či křivdy. Právě tato naše emoční složka nám může v životě způsobit velké komplikace. Někdy to může trvat roky, než dokážeme takový rozchod vnitřně zpracovat a pohnout se v životě dál. V horším případě nemusíme takovýto zážitek zpracovat nikdy, a ten nás pak může zanechat zahořklé, plné hněvu vůči okolí, mužům, ženám či sobě samotnému. A co je na tom nejhorší, tyto pocity dále předáváme svým dětem.

Ať už byl důvod rozchodu Lauřiných rodičů jakýkoliv, je důležité uvědomit si, co je zdravé pro vývoj dítěte. To bývá velmi náročné a často o takových věcech vůbec nepřemýšlíme, nechceme být ve svém hněvu na partnera sami, a tak to bezmyšlenkovitě přenášíme i na své děti. Ty pak vyrostou v domnění, že svět či okolí je místem, které je namístě nenávidět, což s sebou nese patřičné negativní následky i na vztazích s lidmi a budoucími partnery, tak i na psychickém zdraví jedince. Je nutné si však vypěstovat určitý odstup od problému a podívat se na celou situaci logičtěji jakoby z pohledu jiného člověka, který v tom není emočně zainteresovaný.

Co nám náš vztek či nenávist k bývalému partnerovi dává? Je to něco prospěšného? Minulost již nezměníme, je potřeba směřovat v životě kupředu a nenechat se zcela pohltit záští. Jedna z nejtěžších věcí, ale i těch pro nás nejprospěšnějších, je odpuštění. Možná si ho druhý člověk nezaslouží, ale vy si zasloužíte klid, který vám akt odpuštění může poskytnout.

Mgr. Jiří Brouček
Psycholog


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články