Když mě začala pobolívat kostrč, zprvu jsem tomu nepřikládala žádnou naléhavost. Myslela jsem, že jsem se třeba jenom přeležela a do druhého dne to bude v pořádku. Když bolest nepřestala do tří dnů, zkusila jsem bylinné mastičky. Po týdnu se ale problém jenom zhoršoval a já se rozhodla navštívit lékaře.
Doktor mě prohlédl, prohlásil, že žádné změny nevidí a poslal mě s mastičkou na klouby domů. Jenomže bolest nepřestávala, naopak se zhoršovala. Po mazání doporučeným krémem byla neúnosná. Nemohla jsem spát, pohnout se, ležet, sedět. Bolelo mě v tak nepraktickém místě natolik, že jsem se o víkendu rozhodla nečekat, až otevře praktik v pondělí ordinaci, a vyjela jsem raději na pohotovost.
Zdroj: 123RF.COM
Čekala jsem od dvanácti do šesti do večera. Nakonec mě poslali domů
Ačkoli jsem na oddělení přišla mezi tři další čekající pacienty, asi deset jiných, kteří přišli až po mně, bylo vpuštěno do ordinace dřív. Nerozuměla jsem systému, jakým pacienty volají, ani tomu, proč vždy hodinu čekají, než zavolají dalšího. Ve tři jsem se konečně dostala do ordinace, kde mi doktor promačkal záda, ačkoli jsem téměř úpěla bolestí. Poslal mě na rentgen, po kterém jsem čekala až do šesté hodiny večerní na druhé přijetí.
A to jenom proto, aby mi řekli, že nic nezjistili. Navíc mě téměř urazili, když se zeptali, proč s takovou prkotinou chodím na pohotovost. Až prý si příště přeležím záda, mám zůstat pár dní doma a odpočívat. Dali mi ještě injekci proti bolesti, aby se neřeklo, a poslali mě domů.
Večer bolest neustupovala. Brečela jsem zoufalstvím
Zdroj: 123RF.COM
Injekce měla spíš opačný účinek. Celou noc jsem probrečela. Bolest se stávala neutišitelnou a já měla pocit, že už nejspíš nenajdu doktora, který by mi pomohl. V pondělí jsem se rozhodla zajít si k praktickému lékaři pro neschopenku a pár dní být doma. Sotva jsem stála na nohou. Znovu mě vyšetřil, nabral mi krev, řekl, že se mu nějak nezdají moje zánětlivé parametry a že bych měla dojít na pohotovost. Vypověděla jsem, jak tamní návštěva probíhala.
Chtěla jsem odejít domů, jenomže jsem se bolestí nemohla ani pohnout. Zavolali mi proto sanitku, která mě do nemocnice odvezla. Do stejné nemocnice, kde mi nic nenašli, pouze na jiné oddělení. Na neurologii mi doktorka nabrala krev a zkontrolovala záda. Nad zprávou jenom zakroutila hlavou a oznámila mi, že mám jasný zánět a že nechápe, proč si toho před dvěma dny na chirurgii nevšimli.
Převezli mě tedy opět na oddělení, kde mi tvrdili, že jsem naprosto zdravá. Udělali mi krátkou operaci, která vyřešila všechny mé problémy. Nebyla by ale prý nutná, kdyby se na zánět přišlo včas. Toto objasnění podali téměř jako mou chybu, ačkoli já po doktorech běhala s bolestmi už týden. Nakonec mě ještě poslali domů v jedenáct hodin večer. A že prý jsem mladá a sanitku nepotřebuji, takže mohu jet MHD. Kvůli neúnosné pooperační bolesti jsem si zavolala taxi. Na převazy jezdím raději do vzdálenější nemocnice, kde se k pacientům chovají se zájmem a úctou.
Autor: Šárka Cvrkalová
