Kleptomanka Jana (52): Kradu v obchodech drobnosti, ale neumím si pomoct

od Luboš Klouček
2 minuty čtení
kleptomanka
kleptomanka

Že se jedná o vážnou poruchu osobnosti, mi došlo až časem. Dopomohl mi k tomu pravděpodobně i můj muž, kterému jsem se s problémy svěřila. Jenom díky němu jsem se začala léčit. Jenomže i když mi doktoři pomáhají se s mým problémem vyrovnat, nedokážou mě ho zbavit. Jsem kleptomanka a nevím, jak s tím přestat.Začalo to už v mládí. Už jako malá holčička jsem se občas dostala k pár korunám a mohla si koupit nějakou drobnost. Mnohem častěji se ale stávalo, že mě rodiče pro něco poslali do obchodu. Když jsem domů přinesla něco, co po mně nechtěli, dostala jsem vynadáno.

Jenomže na sladkosti mi peníze nezbývaly. Tak jsem se zkrátka naučila strčit si vždy nějaké to lízátko do kapsy. Nebyla jsem mezi dětmi sama, dokonce si pamatuji, že jsme se různě vsázely, kdo přinese z obchodu největší úlovek. Párkrát nás sice prodavačka načapala, ale byly jsme děti a doba byla jiná než teď. Řešilo to rázné slovo a promluvení do duše rodičů.

Z dítěte jsem vyrostla v puberťáka, z puberty jsem se stala dospělou a vdala se. Moje dětské problémy dávno přestaly. Neměla jsem už potřebu něco brát. Co jsem potřebovala, koupila jsem si. Na peníze jsme s manželem nikdy nestrádali. Už ani nevím, kdy přišel ten zlom, že jsem si řekla: „Co kdybych si tenhle pytlík s bonbóny strčila do kapsy?“

Zdroj: 123RF.COM

Byla to prvotně asi jenom zvědavost. Jak zareagují prodavačky, když na to přijdou? Přijdou na to vůbec? Cítila jsem napětí a adrenalin. Tušila jsem, že to dopadne špatně a já si odnesu z malé vesnické samoobsluhy jenom ostudu. Jenomže to vyšlo a já byla druhý den v obchodě znova a pronesla jsem přes pokladnu tabulku čokolády zastrčenou za páskem u kalhot.

Stala se z toho pro mě výzva. Začala jsem odnášet drobnosti téměř při každém nákupu v menší samoobsluze či večerce bez poplašného zařízení. Ve větších obchodech se mi několikrát stalo, že jsem začala při odchodu pípat. Jenomže s větším nákupem prodavačky lehce uvěří, že jim nějaká ta drobnost na pásu proklouzla, a ony ji zkrátka zapomněly zařadit na účtenku. Trestu jsem se tak vždy vyhnula.

Bojovala jsem dlouho sama se sebou. Vím, že to, co dělám, je špatné, ale nemohu si pomoc. Nakonec jsem se svěřila manželovi, který mě doprovodil na léčení. Stydím se za sebe pokaždé, když si s doktorem povídám o tom, co jsem od posledního sezení v obchodech vzala.

Psycholog mi prozradil, že se jedná o nemoc a není to tak, že bych byla snad nějaký deviant. Jsem jenom psychicky narušená osobnost. Tato skutečnost mi pomáhá se s problémem vnitřně vyrovnat. Zatím žádnému z doktorů, kterého jsem navštívila, se ale nepodařilo můj problém vyřešit. Prozatím jedinou možností zůstává nechodit na nákupy sama. Manžel na mě dohlíží a já nemám tendenci cokoli provést. Stačí ale polední přestávka v práci a návštěva nedalekých potravin a opět mám v kapse něco, za co jsem nezaplatila.

Autor: Šárka Cvrkalová


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články