Poslední dobou mě nějak začalo zlobit zdravíčko. Už mám svá léta, a proto se nemůžu divit, že už mi zdraví neslouží tak, jako tomu bývalo kdysi. Řada naprosto běžných a každodenních činností pro mě začala být velmi obtížná, ba dokonce přímo nemožná. Sejít schody nebo si zajít na nákup? Dříve bych to zvládla, ale teď to pro mě byl velký problém.
Pomoc jsem hledala u dcery
S manželem, který je už dvanáct let po smrti, jsme měli pouze jednu jedinou dceru. Když jsem sama na sobě poznala, že nastalou situaci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu přestávám zvládat, rozhodla jsem se o pomoc požádat právě naši Zuzanku. Spoléhala jsem na to, že svou matku, která se o ni celý život starala, nenechá na holičkách. Svou žádost o pomoc jsem naplánovala na nedělní oběd, na který mě dcera vždy jednou týdně zve k nim domů, kde se vidím nejen s ní, ale i se svým zetěm a především se svými třemi vnoučaty.
Zdroj: 123RF.COM
Myslela jsem si, že to nebude problém
Dcera se zetěm se rozhodně nemá špatně. Oba dva mají slušně placenou práci a žijí v prostorném domě s velkou zahradou. I z toho důvodu jsem si myslela, že by to vůbec nemusel být problém, aby mě dcera vzala k nim. Kousek místa by se pro mě v té velké haciendě určitě našel. Po obědě jsem dceři nastínila svou situaci a s nadějí čekala na její reakci. Reakce jsem se dočkala, ale úplně jiné, než jsem doufala…
Dcera mě překvapila a zklamala zároveň
Zuzanka na mě nejdříve jen tiše hleděla, poté se zatvářila takovým způsobem, jestli jsem se náhodou úplně nezbláznila. Začala vyjmenovávat desítky důvodů, pro které to rozhodně nepůjde. Prý bychom se sem všichni nevešli, soužití tří generací nedělá dobrotu a další a další výmluvy, které ze sebe sypala jednu za druhou. Velmi rychle jsem pochopila, že žádat o pomoc svou jedinou dceru byla velká chyba. Velmi jsem se v ní spletla.
Krátce po obědě jsem zetě požádala, jestli by mě mohl odvézt domů. Po dceřině odpovědi mezi námi panovala chladná nálada a já nechtěla déle obtěžovat.
Zdroj: 123RF.COM
Mami, budeš se stěhovat
Další týden jsem nedělní oběd u dcery vynechala. Stále jsem se nemohla zbavit toho tíživého pocitu, že se na mě dcera vykašlala. Další týden za mnou Zuzanka přijela a oznámila mi, že se budu stěhovat. Napadlo mě, že se jí to celé rozleželo v hlavě, že mi pomůže a vezme mě k sobě. Opět jsem se spletla.
„Domluvila jsem ti místo v domově důchodců,“ vyhrkla na mě Zuzka a tahala z auta krabice. „Příští týden tam nastupuješ,“ pokračovala a já nevěřila svým uším. Zatímco dcera skládala krabice, do kterých měla následně naskládat mé věci, já se nemohla smířit se skutečností, že mě jediná milovaná dcera odložila do domova důchodců místo toho, aby mě vzala k sobě, kde bych byla se svými vnoučky a kde by mi rozhodně bylo lépe. Podle všeho ale nad touto variantou vůbec neuvažovala.
Autor: Nikol Kolomazníková
