Někdy je lepší zkrátka říci světu pravdu. Devětadvacetiletá Katka je lesbička, její okolí o tom ale nemá nejmenší tušení. Tají to přátelům, rodině, mužům, které odmítá. Zájemců o potenciální rande má kolem sebe spoustu, bohužel ne takových, jaké by si přála. I proto hledá odvahu, jak světu říci, kdo vlastně je. Doufá, že možná tento článek bude prvním krokem k tomu nebát se všem říci: „Jsem na holky.“
Katčino odhalení je o to složitější, že bydlí s rodinou na malé vesnici, kde se hned všechno rozkřikne. Podle jejích slov se třeba v Praze člověk jako ona ztratí, zatímco tady by byla všem na očích. „Bojím se posměchu,“ přiznává.
Už od střední školy se cítím jinak
Katka se na střední škole snažila chodit s kluky. Za čtyři roky na gymnáziu jich vystřídala pět. Přiznává, že se snažila najít v nich zalíbení, protože si všimla toho, že se začíná ohlížet po holkách. „Myslela jsem, že když sama sebe přesvědčím, že se mi líbí kluci, půjde to nějak změnit. Ale jediné, čeho jsem docílila, byla pověst holky, co střídá přítele jako ponožky.“
Po ukončení střední školy a nástupu na vysokou se Katka rozhodla s falešnými vztahy skončit. „Jsem zkrátka jiná. Chlapi mi nic neříkají. Jenomže oni to nechápou a neustále se na mě lepí.“ Katka dojížděla na školu do Pardubic, kde se seznámila s dalšími lesbičkami. „S žádnou z nich jsem nebyla vyloženě kamarádka, ale bylo fajn vědět, že kolem mě existují lidé, jako jsem já. Dodávala jsem si odvahu říci někomu o svém problému. Jenže pak jsem skončila s diplomem, začala pracovat v malém městečku hned za vesnicí a ten pocit, že na mě každý kouká a čeká, kdy se přiznám, se vrátil.“
Muže odmítám skoro každý den
Katka je pohledná mladá dívka, která je pro některé z nepochopitelných důvodů stále sama. „Rodiče se ptají, kdy si konečně někoho najdu. Pomáhám jim sice s prací okolo domu, přesto by byli rádi, kdybych přivedla taky nějakého pracovitého chlapa. Neustále mi předhazují mé kamarády, kteří o mě mají očividně zájem,“ vypráví. „Já si všímám toho, že se ke mně někteří z nich až moc mají, ale odmítám je. Máma s tátou mi to vyčítají a tvrdí, že už bych si měla někoho vybrat.“
Jenomže Katka se raději ohlíží za děvčaty, která jsou už buď zadaná nebo kterým se bojí přiznat, že je na holky. „Mám strach, že si nenajdu holku, která bude jako já. Bojím se, že když se zamiluji, určitě to bude do hetero dívky. A já pak budu jenom trpět. Nevím, jak světu říci, kdo jsem a co cítím. Rozhodně ale vím, že se nedokážu změnit. Jednou se budu muset přiznat.“
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Autor: Šárka Cvrkalová
