Když mi kamarádka ve druháku na střední řekla, že nikdy nechce děti, protože je to jenom ubrečená zátěž, naštvala jsem se na ní a týden jsme spolu nemluvily. Ona netušila proč. Já vlastně také ne, ale dotklo se mě, že o něčem takovém mluví tak ošklivě.
Už ve svých šestnácti letech jsem totiž věděla, že rodina pro mě jednou bude velmi důležitá. Snažila jsem se jí vysvětlit, že děti sice brečí, ale jsou především tím, co po nás na tomto světě zůstane. Tenkrát se mi vysmála a to mě pravděpodobně tolik vytočilo.
Nemohu mít děti
Dnes by se mi asi omluvila, kdybychom spolu zůstaly v kontaktu. Bohužel jsem totiž přednedávnem zjistila, že ze zdravotních důvodů nemohu mít děti. A to nejen vlastní, jakýkoli porod by pro mě mohl být komplikovaný, dokonce, i kdyby šlo dítě ven císařským řezem. Jedinou nadějí se pro mě tak stala adopce. To ovšem není na celém mém příběhu to nejsmutnější.
Společný život
Zdroj: 123RF.COM
S Richardem jsme dlouho plánovali společné bydlení. Chtěli jsme si koupit byt ještě před svatbou. Vybírali jsme takový, aby v něm byl dostatek místa na dva dětské pokojíčky. O rodině jsme se bavili velmi často. Měli jsme vymyšlená i jména. Holčička by se jmenovala Hanička, chlapec Tomášek.
Když jsme konečně našli byt podle našich představ a přestěhovali se, Ríša mě požádal o ruku a já řekla ano. Po svatbě jsme se začali snažit o dítě. Jenomže ani po dvou letech se mi nepodařilo otěhotnět a proto jsme se rozhodli jít na vyšetření. Richard mi pomalu plakal na rameni, že se bojí, že nikdy nebude moct být otcem. Snažila jsem se ho přesvědčit, že pokud je chyba v něm, najdeme jiný způsob, jak spolu mít děťátko.
Chyba nebyla na manželově straně
Bohužel se ukázalo, že můj manžel je naprosto v pořádku. Zato moje vyšetření potvrdilo, že biologicky se nikdy matkou nestanu. Když se to Richard dozvěděl, nejdřív plakal. Několik dní se mnou sotva mluvil. Uzavřel se do sebe. Snažila jsem se mu pomoci to překonat a vyprávěla mu o možnostech adopce. Jednou u večeře mi řekl, že se rozhodl: Nechce být se ženou, která mu nedokáže dát rodinu. Prý je mu to líto, ale chce se rozvést a najít štěstí jinde. Byla jsem zaskočená. Nechápala jsem, co se to s ním stalo. Nebylo mi líto, jak se chová, spíš jsem se naštvala. Jak mohl něco takového říci?
Chtěl se rozvést v klidu. Pořád opakoval, že to nemyslel zle, že se mnou ale už nemůže být. Ale můj vztek zapříčinil, že rozvod byl poměrně bouřlivou kapitolou mého života. Byt zůstal mně. Jsem v něm sama už dva roky. Nenašel se muž, který by zaplnil tu prázdnotu v mém srdci. Ani nevím, jestli ještě děti chci. Pokud bych na ně měla být sama, nikdy by to nebyla to rodina, po které jsem vždy toužila…
Autor: Šárka Cvrkalová
