Můj otec zemřel před sedmi lety, maminka ho následovala o tři roky později. V dědickém řízení jsem jakožto jejich jediná dcera získala rodinný dům, ve kterém jsem jako dítě vyrůstala. S manželem nás to v té době, dá se říci, zachránilo, protože jsme bydleli v pronájmu a shodou okolností zrovna řešili, že nám majitelka nechtěla prodloužit smlouvu. Prvotní nadšení, že nyní máme vlastní střechu nad hlavou, ale později vystřídalo zoufalství, že starost o nemovitost přestáváme zvládat.
Skutečnost, že jsem po rodičích zdědila jejich dům, přišlo před čtyřmi lety jako dar z čistého nebe. Nebudu lhát, když řeknu, že nám to tenkrát vytrhlo trn z paty. Přestěhovali jsme se do domu mých rodičů a mysleli si, že již máme až do konce života vystaráno. Šeredně jsme se však spletli.
Zpočátku jsme dům vnímali jako záchranu
S manželem jsme před čtyřmi lety řešili, kam se nastěhujeme, když nám končí smlouva a majitelka bytu, ve kterém jsme žili, nám smlouvu odmítala prodloužit. Byty v našem městě byly šíleně drahé, nemohli jsme si to dovolit. Pak jsem zdědila dům svých rodičů a to byla naše spása. Přestěhovali jsme se a doufali, že to stinné období našich životů již máme definitivně za sebou.
Zmýlili jsme se. To nejhorší nás totiž teprve čekalo.
O dům se roky nikdo pořádně nestaral, tak postupně chátral
Dům mých rodičů byl staršího data a je pravda, že poslední roky se o něho nikdo pořádně nestaral. Naši v něm sice žili až do poslední chvíle, jejich věk a zdravotní stav jim ale neumožnily, aby se podíleli na opravách nebo zvelebování domu. Proto dům postupně chátral. Už v okamžiku, kdy jsme se do něho nastěhovali, potřeboval nutně nějaké opravy, o které se naštěstí můj zručný muž dokázal postarat svépomocí.
Jenže nutné opravy a nedostatky se na sebe stále nabalovaly. Abychom v domě mohli žít, museli jsme do něho neustále vrážet peníze. Byli jsme nuceni sáhnout do našich úspor, abychom to vůbec měli z čeho financovat.
Dům je nad naše možnosti, uvažujeme nad tím, že ho prodáme
Poslední dobou nás stíhá jeden problém za druhým. Jednou je to prasklé vodovodní potrubí, podruhé zase špatná střecha, do třetice všeho (ne)dobrého zase skutečnost, že zatéká komínem. Zkrátka stále něco, kvůli čemu se do domu opět musí strkat peníze, jenže my už nemáme z čeho brát. Je to v poslední době nad naše finanční a upřímně i psychické možnosti, s manželem starost o něho přestáváme zvládat.
Ačkoli je dům jednou z největších vzpomínek na mé rodiče, stále častěji si pohrávám s myšlenkou, že bude nejlepší, když ho prodáme. Bude mi to líto, ale pořád lepší dům prodat, než se nechat psychicky i existenčně zničit.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
