Jiřina (44): Babiččina truhla skrývala poklad

Babička Maruška zemřela v době, kdy jsme doma s manželem řešili nepříjemnou krizi, do toho jsem přišla o práci, což se projevilo na rodinném rozpočtu a hrozilo nám vystěhování. Ne nadarmo se říká, že když se daří, tak se daří a odchod milované babičky pro mě byla jen další obrovská rána.

Všechno se to sešlo

Nikdy jsem netvrdila, že je život peříčko. Během toho jediného roku se toho ale sešlo tolik, že jsem kolikrát v noci s očima plnýma slz sama sobě říkala, že tolik smůly na jednu rodinu snad ani není možné.

Z práce mě vyhodili pro nadbytečný stav a o další jsem nemohla zavadit, ačkoli jsem se snažila. Manžel rodinu živil ze svého platu, museli jsme se hodně uskromnit. Jak už to tak bývá v mnoha rodinách, i u nás byly finance důvodem častých hádek. To vedlo k tomu, že jsme se začali vzájemně odcizovat a naše manželství už nebylo jako dřív.

Buď koupíme byt, nebo se musíme vystěhovat

Aby toho nebylo málo a osud nám naložil ještě více, rozhodlo se město, které vlastnilo panelový dům, v němž jsme roky bydleli, že si nájemníci musí byty buď odkoupit do svého vlastnictví, nebo se musí vystěhovat. Jenže kde jsme měli vzít 1,5 milionu na byt, ve kterém jsme žili společně s dětmi? Prostě jsme na to neměli. Město se ale nechalo slyšet, že dokud všichni nájemníci byty buď neodkoupí, nebo se nevystěhují, nezačne s úpravami, které už byly hodně potřeba. Dostali jsme se tak pod tlak okolí, což nebylo vůbec příjemné.

Smrt babičky mě zasáhla

Když už by si člověk myslel, že je té smůly už dost, přišla další rána: moje babička, která mě vychovávala, protože moji rodiče byli alkoholici naprosto neschopní postarat se o malé dítě, po několika letech podlehla těžké nemoci. Její smrt mě hluboce zasáhla, nedokázala jsem se smířit s tím, že už tu není.

Ve všem tom splínu, ve kterém jsme poslední měsíce žili, jsem ještě k tomu musela řešit pohřeb, na který si manžel musel půjčit, a další věci spojené se smrtí milované babičky. Nebudu lhát – toho času jsem na tom byla psychicky velmi špatně.

Přehrabovat se ve věcech mě nesmírně bolelo

Měsíc po pohřbu přišla řada na vyklízení věcí z babiččina bytu. Celý život jsem si totiž myslela, že babička měla byt pronajatý, proto jsem se děsila dne, kdy na mě jeho majitel vyrukuje, že mám její věci okamžitě vyklidit. Přebírat se jejími věcmi pro mě bylo nesmírně bolestivé, nad každou věcí jsem ronila slzy.

Přišla řada i na truhlu, kterou měla babička celý život v ložnici před postelí. Byla to taková ta dřevěná truhla, bohatě zdobená malůvkami – no prostě pastva pro oko. Co jsem v ní našla, mi vyrazilo dech. Kromě obálky plné peněz s nápisem „na můj pohřeb“ tam byla i další velká obálka, ve které byla smlouva. A v té smlouvě bylo, že jsem majitelem tohoto bytu, ve kterém babička bydlela. Nejenže mi tak babička zanechala peníze, ze kterých jsme splatili půjčku, jež se brala na pohřeb, nechala mi ten nejvzácnější poklad: domov.

Autor: Nikol Kolomazníková