Jiřina má svoji kamarádku, se kterou se zná už dlouhé roky, velmi ráda. I přesto, že je jí kamarádka velmi blízká, nesouhlasí s tím, jak vychovává své děti. Jak ona sama přiznává, nic jí do toho vlastně není, každopádně několikrát byla svědkem toho, že její kamarádka byla na své děti doslova jako pes. A Jiřině se to nelíbilo.
Jiřina je žena v nejlepších letech, s úsměvem na tváři a dobrou náladou. Než se pustí do vypravování svého trápení, rozdává úsměvy na všechny strany. Jakmile ale dojde řeč na její kamarádku, a především její dvě děti, úsměv z tváře zmizí a vystřídá ho ztrápený výraz.
Se Zuzanou se známe už roky, tohle mi na ní ale vadí
Hned v úvodu vypravování se od Jiřiny dozvídáme, že kamarádku Zuzanu zná už od střední školy. Od té doby jsou velmi dobré přítelkyně, které jsou si navzájem oporou. Pak se ale paní Jiřina zamračí a smutně dodá, že s výchovou své kamarádky a ani trochu nesouhlasí a že se jí nelíbí, jak se chová ke svým malým dětem.
„Zuzana je o rok starší a má dvě děti,“ říká Jiřina, „holčičku Pavlínku a syna Tomáška. Pavlínce je deset a Tomáškovi sedm let,“ dodává. „Moje kamarádka se k nim ale často chová, jako by ty děti už byly dospělé.“
Děti znají jen zákazy a povinnosti
„Sama mám dvě děti, nikdy by mě ale nenapadlo, abych se k nim chovala tak, jak se ke svým dětem chová Zuzana,“ pokračuje ve svém vypravování Jiřina. „Ty děti totiž znají jen samé zákazy a povinnosti, které jim má kamarádka nakládá na bedra,“ odhaluje. „Nesmí chodit s kamarády ven, nesmí chodit do zájmových kroužků, znají jen cestu do školy a domů, kde na ně čeká spousta povinností.“
Od Jiřiny se dozvídáme, že Zuzana nechává své děti dělat vše, co se jí samotné dělat nechce.
Mít doma nějakou povinnost je v pořádku, Zuzana to ale přehání
Jiřina uznává, že je samozřejmě naprosto v pořádku, když jsou děti od útlého věku vedeny k tomu, že by měly doma pomáhat. I ona sama svým dvěma dcerám nechává nějaké povinnosti, protože je chce řádně připravit do života. Dle jejího názoru to ale kamarádka přehání.
„Nepřijde mi normální, aby holka v deseti letech musela chodit nakupovat, aby doma smejčila každý den, aby byla nucena žehlit a psát úkoly se svým mladším sourozencem,“ říká Jiřina a v jejím hlase je znát stopa znechucení. „Stejně tak nesouhlasím s tím, aby děti neměly žádný zájem nebo třeba kroužek, do kterého by se mohly chodit odreagovat se svými vrstevníky,“ uvažuje Jiřina nahlas. „Je mi těch dětí strašně líto,“ povzdechne si, „znají jen úkoly, rozkazy a povinnosti. Jejich matka pro ně nemá dobrého slova a neustále na ně křičí,“ dodává Jiřina zklamaně.
Než se s Jiřinou rozloučíme, ona sama přiznává, že jí do výchovy její kamarádky vlastně nic není. Přesto ale měla potřebu se někomu svěřit, protože jí to celé nepřijde v pořádku.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
