Jana (41): Od bývalého manžela jsem dostala svatební dar, na který nikdy nezapomenu. Ještě teď mám slzy v očích

od Andrea Světlíková
2 minuty čtení
zena smutna
zena smutna

Jana se s Markem brala, když jim oběma bylo třicet pět. Ten den byl nejšťastnějším v jejím životě a ona si myslela, že už se nikdy nic nemůže pokazit. Dodnes jí ho připomíná jeho svatební dar.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

„Trvalo mi dlouho, než jsem byla schopná o své situaci veřejně mluvit. Proto se svěřuji až teď, po letech,“ uvádí svůj e-mail čtenářka. „Ani dnes pro mě není snadné o všem mluvit.“

I po šesti letech totiž Jana při vzpomínce na ten den pláče. Snažila se ho překonat už mnohokrát, ale stále se nedokázala posunout dál. Doufá, že tím, že se svěří čtenářům, se jí alespoň trochu uleví.

O dva dny později bylo po všem

Jana si svatební den užila v přítomnosti své rodiny a přátel a vůbec nepřemýšlela nad tím, že by se jen za pár hodin mohla stát tragédie, která by ji o manžela připravila. Bohužel osud byl nekompromisní.

„Naše svatba byla nádherná. Před svatební nocí mi dal nádherný medailonek s naší fotografií. Cítila jsem, že i toho gesto znamená, že spolu budeme navždy,“ píše Jana.

„O dva dny později jsem dostala k večeru strašlivou zprávu. Volali mi z nemocnice, že mého muže srazilo na přechodu auto, že je v nemocnici a bojuje o život,“ píše Jana.

„Okamžitě jsem sedla do auta a jela do nemocnice. Jenomže když jsem tam přijela, doktoři na mě čekali už jenom se strašlivými zprávami. Můj muž nehodu nepřežil, zemřel na operačním sále.“

Podle Jany se nějaký čas vyšetřovalo, kdo nehodu zavinil. Řidič, který ji způsobil na místo zavolal záchranku a se všemi spolupracoval, podle všeho neudělal žádnou chybu a Marek mu pod auto zkrátka skočil.

„Nevím, čí vina to byla, nechtěla jsem to řešit, ale policie se mě stále na něco vyptávala. Ubližovalo mi to jenom víc a víc,“ vzpomíná. „Necítila jsem k nikomu nenávist za to, co se stalo. Jenom smutek,“ dodává.

Začala jsem chodit k psycholožce. Hodně mi pomohly kamarádky, ale dodnes se s tím nemohu srovnat

Jana se nedokázala zbavit nočních můr. Ani po třech měsících neokázala začít žít normálně. Všechno jí připomínalo manžela a ona myslela jen na to, že ji po dvou dnech v manželství tak nešťastně opustil.

„Rozhodla jsem se najít odbornou pomoc,“ přiznává. „No doporučení kamarádky jsem začala chodit k psycholožce. Chodím k ní dodnes, nějakým způsobem mi to pomáhá, ale se smrtí manžela jsem se stále nevyrovnala. Navíc mi ho pořád připomíná jeho svatební dar v podobě medailonu. Ačkoliv mi všichni říkají, že bych se na něj neměla tak často dívat, že se tím jen trápím, ale já si nemohu pomoci. Slzy v očích mám ještě teď,“ svěřuje se.

Jana také říká, že jí hodně pomohly kamarádky, které s ní v nejhorších časech trávily každý den. Často u ní přespávaly, aby nebyla sama, pomáhaly ji s domácností, když celý den jenom ležela a do ničeho se jí nechtělo.

„Mám štěstí, že kolem sebe mám lidi, na kterých mi záleží. Zároveň se ale bojím, že už zůstanu napořád sama. Nechci si najít nikoho jiného, protože mám Marka stále v srdci. Nedokážu si představit, že bych jeho památku zneuctila tím, že bych si našla nového přítele.“

Jana doufá, že potom, co se se svým příběhem svěřila, se jí trochu uleví a najde zase nějakou novou cestu, jak žít.

Autor: Šárka Cvrkalová

Související články