Vyrůstala jsem od narození s mámou bez otce. Pořád jsem slyšela, že od nás odešel, když jsi byla ještě hodně malá. Nic jiného mi máma o mém otci neřekla a já se po pár letech přestala ptát. Přijala jsem skutečnost, že někde po světě chodí můj biologický otec, ale já nemám sebemenší tušení, kdo to je.
Ve škole už jsem si začínala všímat, že pro některé spolužáky tu a tam chodí i tatínci. V tom věku jsem se začala po tátovi ptát, ale máma nebyla zrovna sdílná. Vždy mi odpověděla jednu a tu samou větu a tím pro ni táta skončil. Zkoušela jsem se ptát ještě několik dalších let a pak jsem to vzdala. Máma se o něm bavit nechtěla a já neměla nikoho jiného, kdo by mi o tátovi mohl říci něco více.
Tátu jsem nikdy neviděla
Asi si umíte představit, že děti dokážou být i hodně zlé, proto jsem se na škole často setkávala i s otázkami typu: „Ty nemáš tátu?“ anebo „Kdo je tvůj táta?“ či snad „Proč pro tebe někdy nepřijde tatínek?“ a podobně. Nebylo mi to příjemné a často jsem kvůli tomu doma brečela. Naučila jsem se však odpovídat jasně a stručně: „Tátu mám, ale neznám ho“.
Slečno, nevíte kolik je hodin?
Před rokem jsem se vracela domů z práce. Vždy jezdím tou samou trasou hromadnou dopravou. Několik dní jsem si všímala, že mě cestou pozoruje cizí muž. Asi chápete, že se mi hned hlavou začaly honit ty nejpodivnější myšlenky a jeho pozornost mi opravdu nebyla příjemná. Po pár dnech se mě rozhodl oslovit a zeptal se mě, jestli nevím, kolik je hodin. Slušně jsem mu odpověděla a hned upalovala pryč. Vážně jsem se bála, co je to za blázna.
Jsem tvůj otec
Zdroj: 123RF.COM
Poté jsem toho muže několik dní neviděla. Až do pátečního odpoledne, kdy čekal před mou prací. Chtěla jsem začít křičet, tak moc jsem se ho bála. Když jsem kolem něj procházela, zeptal se mě, jestli se náhodou nejmenuji Lucka. Zpozorněla jsem a odpověděla, že ano. To, co následovalo poté, mi změnilo život.
„Já jsem Karel. Tvůj otec“ zněla další mužova slova a já na něho zírala jako smyslů zbavená. Zpočátku jsem mu nechtěla věřit, ale čím déle jsem ho poslouchala a čím více věcí, které by mohl znát skutečně jen můj otec, mi ten pán odkrýval, tím více mi docházelo, že mluví pravdu. Byl to můj otec.
Matka neříkala pravdu
S Karlem jsem toho dne zašla na kafe a on mi ukázal úplně jinou pohádku, nežli kterou jsem znala od mámy. Karel sice opravdu odešel, ale ne proto, že by s námi nechtěl být. Ale proto, že šel za prací do Německa a máma na něj už nechtěla čekat. Odešel, když mi byly necelé tři roky a já na něho prostě zapomněla, nebo jsem si ho prostě jen nepamatovala. Teď, ve svých skoro čtyřiceti letech mám konečně tátu. A konečně vím, kdo to je.
Autor: Nikol Kolomazníková
