Iveta (51): Tolik mladíků najednou už nezvládám. Až zjistíte, co se mnou vyvádějí, pochopíte proč

od Adéla Vocetková
2 minuty čtení
zena starsi usmev
Zdroj: Shutterstock

Jsem velmi trpělivá žena. Alespoň si to o sobě troufám říct. Bez toho bych nemohla dělat práci, kterou dělám. Poslední dobou ale přemýšlím o tom, že je toho na mě už moc.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Nemohla jsem mít svoje děti

Dlouho jsem se snažila o svoje vlastní dítě. Bohužel jsem stejně tak dlouho těhotenství odkládala. Když už jsem byla psychicky připravená, bylo pozdě a moje tělo toho nebylo schopné.

Několikrát jsem se pokoušela s manželem o umělé oplodnění, ale po pár pokusech mi lékař sdělil, ať na to zapomenu. Dodnes nechápu, jak mi to mohl říct tak necitlivě.

Nějakou dobu jsem pak přemýšlela o adopci, ale manželovi se do toho nechtělo, a tak jsem tuto možnost zavrhla.

Rozhodla jsem se pro jinou cestu

V předchozím zaměstnání mě to už dlouho nebavilo, řekla jsem si tedy, že by nemuselo být špatné udělat si rekvalifikační kurz na vychovatelku.

Tehdy mi to přišlo jako skvělý nápad a já po několikaměsíčním kurzu nastoupila jako vychovatelka na studentský internát. Už při nástupu mě ředitelka upozornila, že budu mít na starosti patro, kde jsou samí chlapci. Tehdy mě nenapadlo, jak složité to s nimi bude.

Samozřejmě, že na kurzu jsme řešili i psychologickou stránku věci a to, jací jsou hoši v pubertálním věku.

Nevěřili byste, co se tam děje

Ze začátku bylo všechno v pořádku. Nastoupila jsem a chlapci ze mě měli dokonce i respekt. Navíc jsem korpulentní dáma a dokážu si sjednat pořádek.

Jenže když si na mě zvykli, začali si mě postupně „oťukávat“ a zjišťovat, co všechno si můžou dovolit. Už je všechny znám, a tak vím, kdo si ke mně dovolí víc a kdo ne. Někteří jsou doslova sígři, někteří naopak zakřiknutí chlapci. Popravdě, nejraději mám zlatý střed.

Trápí mě neustálé rušení nočního klidu, na noční musím pořád chodit od jednoho pokoje k druhému. Když je před večerkou a chlapci jsou ve sprchách, slýchávám odtamtud takové věci, až mi jde hlava kolem. Jenže tam za nimi nemůžu.

Nejvíc mě dojalo, když jsem jednou večer musela řešit, že dva kluci donesli do postele spolubydlícímu živého ježka. To už byla poslední kapka. Celý pokoj se musel dezinfikovat, protože byl pak plný blech.

Už nejsem nejmladší a nervy mám jenom jedny. Mám ty kluky na jednu stranu ráda, ale už potřebuji svůj klid. Možná je zase čas na změnu.

Autor: René Podhrázský

Související články