Rozvody někdy bývají opravdu složité. Zvláště, pokud se do nich zaplétají děti a obě strany dělají maximum pro to, aby ten druhý neměl potomky v péči. Bohužel u nás to byl právě tento případ plný slz a hádek. A nakonec jsem prohrála nejen děti, ale i svůj zdravotní stav.
Udělala jsem chybu. S manželem jsme se delší dobu hádali a já už nevěděla, jak dál. Stěžovala jsem si kamarádovi a stalo se, že jeho utěšování skončilo tím, že jsme se spolu vyspali. Doufala jsem, že na nevěru manžel nikdy nepřijde, bohužel se o ní doslechl a okamžitě podal žádost o rozvod. Následovaly týdny hádek, během kterých jsme ho obvinila, že kdyby na mě a naše dvě děti stále nekřičel, nikdy bych ho nepodvedla.
Soud byl nakonec na jeho straně. Děti smím vídat jednou za měsíc
Zdroj: 123RF.COM
Ačkoli jsme se bránila, jak jen to šlo, můj manžel měl zkrátka lepšího právníka. U soudu si prosadil nejen to, že jsem ho podvedla, ale i to, že děti fyzicky týrám. To není samozřejmě žádná pravda, občas jim dám na zadek, jako každá matka, zatímco on jim raději zakáže přístup k televizi. Bohužel to stačilo k tomu, aby děti dostal do péče s podmínkou, že je mohu vídat na jeden víkend v měsíci.
Zdroj: Nadezhda Prokudina/123RF.COM
Celý můj život se zhroutil. Snažila jsem se trávit čas nějak inteligentně, ale myslela jsem jenom na děti. V noci jsem nezamhouřila oka, v práci jsem potom byla vyčerpaná a nakonec jsem dostala i nějaké ty pracovní penále, takže jsem se dostala do finanční tísně.
Vyhledala jsem pomoc psychologa. Bohužel neměl volný termín
Snažila jsem se sehnat někoho, s kým bych si o problému mohla popovídat. Bohužel v dnešní době mají všichni psychologové i psychiatři dlouhé čekací doby a mně zkrátka dva měsíce přišly hodně. Musela jsem se proto uchýlit k poslední možnosti. Když mi bylo nejhůř, zavolala jsem si zkrátka záchranku a nechala se hospitalizovat v Bohnicích.
Předcházely tomu hodiny pláče, trhání vlasů, mlácení do zdi. Nikdy jsem nepocítila takovou bezmoc, jako tu noc. Díky tomu jsem se dostala do péče psychiatra o něco dříve. Léčím se a pravidelně beru prášky, můj stesk po dětech a rodině to však příliš neotupuje. Přestala jsem mít záchvaty deprese, to ano. Můj život už ale stejně nikdy nebude takový, jako dřív.
Autor: Šárka Cvrkalová
