Příběh Ivana zní možná až komicky, z jeho pohledu se ale jedná spíše o pořádný trapas, kterým vytvořil pověst nejen sobě, ale i svému synovi. Adam chodí do druháku na střední a jeho třídní učitelka na Ivana zapůsobila na třídních schůzkách. Jakožto osamělý otec se rozhodl napsat jí dopis, ve kterém ji pozval na rande. Výsledek byl ale jiný, než očekával.Článek byl zpracován na základě příběhu od čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Moje žena zemřela před sedmi lety. Od té doby se starám sám o svého syna Adama. Snažím se jako otec neselhávat, jenže ne vždy se mi to povede. A bohužel jedna jediná událost mně i jemu vysloužila ve vesnici pověst, na kterou nejsme hrdí ani jeden z nás,“ říká Ivan.
Na mou první ženu to fungovalo. Myslel jsem, že stejně získám i ji
Dříve byla jiná doba. Ivan vzpomíná, jak svou ženu dostal tím, že jí napsal milostný dopis. „Na kusu papíru jsem jí hodil do schránky vyznání lásky s milostnou básničkou. Ona na něj odpověděla a začali jsme se vídat,“ říká. „Když mě potom po tragické nehodě opustila, myslel jsem, že už se nikdy nezamiluji. Ale na třídních schůzkách jsem se zakoukal do Adamovy třídní učitelky.“
Ivan si nejprve zjistil, že Adamova třídní žije sama. Před několika lety se rozvedla a od té doby nemá žádnou známost. „Na svůj věk je to krásná žena, zkrátka jsem myslel, že bych u ní mohl mít šanci,“ říká Ivan. „Styděl jsem se ji pozvat přímo, a tak jsem zkusil zapůsobit jako se to dělalo kdysi.“
Myslela si, že dopis napsal Adam. Když si ho pozvala do kabinetu, šíleně se za mě styděl
Když druhý den přišel osmnáctiletý syn ze školy, hned se na otce obořil. „Začal na mě křičet, že jsem mu udělal trapas před celou školou. Učitelka si ho prý pozvala do kabinetu a začala mu předčítat dopis, který jsem já napsal.“
Ivan se v dopisu zmínil jenom o tom, že by byl rád, kdyby s ním učitelka zašla na kávu, protože se hned při prvním setkání zakoukal do jejích krásných modrých očí. „Měl jsem se nejspíš podepsat celým jménem. Nikdy by mě nenapadlo, že moji zprávu bude považovat za vzkaz od Adama. Zvlášť po tom, co jsem jí na třídních schůzkách skládal komplimenty.“
O dva dny později se Ivan přišel učitelce osobně omluvit. „Nevěděla, jestli být naštvaná, nebo se smát. Každopádně mezi spolužáky se zpráva rozkřikla rychle. Když jsem šel po chodbě, cítil jsem posměšné pohledy všech. Navíc i osobní pozvání na kávu učitelka odmítla. Nejsem prý její typ.“
Jediné, co si z celé události Ivan odnesl, je tak posměch pro sebe i svého syna. „Možná příště zkusím raději být trochu moderní a nespoléhat, že to, co zabralo před třiceti lety, zabere i dnes.“
Autor: Šárka Cvrkalová
