Už jako malý jsem míval hodně zlomenin. Byl jsem akční, lezl jsem po prolézačkách, jezdil na kole, téměř každý týden jsem měl nějaké to menší zranění a do roka tak tři zlomeniny. Nikomu to nepřišlo neobvyklé, předpokládali, že za to může moje sportovní nátura.
Ani v dospělosti se nic nezměnilo. Stále jsem byl plný energie a trávil dny v lesích, na túrách, na nebezpečných místech a sem tam se zkrátka stalo, že jsem si zlomil nohu nebo ruku. Že mám nějaké onemocnění, mě nikdy nenapadlo. Dokud se kvůli poměrně komické situaci doktoři nezaměřili na detailnější testy.
Nejdřív jsem si zlomil nohu
Zdroj: 123RF.COM
Nešlo o nic velkého. Rád jsem si s kamarády občas zakopal a v tom amatérském zápase jsem zkrátka zakopl a upadl tak nešťastně, že mi praskla kost. Kamarádi mi zavolali záchranku, ačkoli jsem věděl, že by stačilo odjet do nemocnice autem. Se zlomeninami jsem měl už nějaké ty zkušenosti a bylo mi jasné, o jaké zranění půjde. Dostal jsem sádru a berle a pár týdnů se doma léčil.
Následovala zlomenina ruky
Ten den jsem šel na sundání sádry z nohy. Doktory jsem upozornil, že mě už dva dny zvláštně bolí ruka. Byla oteklá a oni mě proto poslali na rentgen. Ukázalo se, že jde o zlomeninu. Netušil jsem, jak se mi úraz stal, ale konstatoval jsem, že to není poprvé. Už dvakrát jsem měl ruku zlomenou, aniž bych tušil, jak jsem k ráně přišel. Zasádrovali mi tedy ještě ten den ruku a já s komickým zážitkem odešel.
Na druhý den jsem se na chirurgii ukázal znova
Po sundání sádry z nohy mě rána hrozně bolela. Nemohl jsem spát, měl jsem dokonce i teplotu, raději jsem proto zašel další den při pochůzkách po městě na osobní konzultaci. Zjistilo se, že mi noha špatně srostla a bude potřeba operace. Doktorům ale to, že mě vidí během jednoho měsíce už potřetí, přišlo opravdu divné. Navíc mi před operací museli udělat veškeré dostupné testy.
Ukázalo se, že trpím řídnutím kostí
Výsledky testů mě vůbec nepotěšily. Podle doktorů jsem se měl léčit už dávno, nikdo nechápal, proč jsem s tolika zraněními nehledal hlubší důvody. Vlastně ani já sám nevím, ale odjakživa jsem to přisuzoval tomu, že jsem zkrátka nešika. Léčba může samozřejmě postup nemoci zpomalit, ale bojím se, že skončím po letech na vozíku…
Autor: Šárka Cvrkalová
