Na základní škole jsem tou dobou jako učitelka pracovala už šestým rokem. Moje třída páťáků se chystala na školu v přírodě. Děti se těšily, že si užijí týden legrace s tématikou Robinsona Crusoa a prožijí nezapomenutelné dobrodružství. Týden před odjezdem však onemocněla jedna z mých kolegyň, které měly s námi jet, a hrozilo, že nás vedení nepustí.
Na každých deset dětí totiž měl připadat minimálně jeden dospělý a my jsme na dvacet sedm žáků byly dvě. Nakonec jsem se rozhodla poptat se maminek, jestli by některá nejela s námi. A můj plán se setkal s úspěchem, když se dobrovolně přihlásila maminka malé Natálky. V práci si vzala na týden volno a vyrazila s námi autobusem směr Orlické hory.
Z počátku se jevila jako milá paní. Nikdy bych si o ní nemyslela nic špatného
Natálčinu maminku jsem znala už z dřívějška. Chodila holčičku vyzvednout, na třídních schůzkách se vždy hodně vyptávala. Působilo to, jako že má svou dcerku opravdu ráda a je to ta nejlepší maminka na světě. Netušila jsem ale, co se v ní ve skutečnosti skrývá.
V autobuse hrála s dětmi hry, pomohla jim s kufry i vybalováním. První večer jsme dětem nechaly volnou zábavu a povídaly si s kolegyněmi o soukromém životě. Natálčina maminka mi začínala být čím dál tím sympatičtější. Ovšem jen do dalšího dne.
Při rozcvičce se chovala krutě nejen k Natálce
Základní protahování zvládly děti při rozcvičce všechny v pořádku. Když přišla řada na kotrmelce, někteří si sedli stranou. Nikoho jsme do ničeho nenutily. Víme s kolegyní dobře, že některé děti zkrátka nejsou tak fyzicky zdatné. Mezi těmi, které se kotrmelců nechtěly zúčastnit, byla i Natálka.
Zdroj: 123RF.COM
Její maminka k ní v jednu chvíli nepochopitelně přistoupila a dala jí facku. Neslyšely jsme na dálku, o co šlo, tak jsme se ptaly, proč to nebohé dítě bije. Že prý proto, aby jí donutila se trochu hýbat. Když se Natálka zvedala, aby šla na rozkaz maminky dělat kotrmelce, zadržela jsem jí. Její matka sice protestovala, nakonec nad tím ale mávla rukou.
Prý když chce být holka tlustá, tak ať si sedí. Už to mi přišlo poměrně přehnané. Když ale vyprovokovaná a naštvaná paní začala peskovat slovně i další děti a jednomu chlapci dokonce zkroutila ruce za záda, když na ní udělal dlouhý nos, rozhodla jsem se zakročit a požádat jí, aby odešla.
S kolegyní jsme její chování dlouho diskutovaly. Už ve škole jsem si několikrát všimla, že má Natálka na rukou modřiny, jenomže ona mi vždycky odpověděla, že spadla z prolézačky, nebo se vybourala na kole. Začalo mi být jasné, že se to dítě maminky bojí. Na druhý den jsem Natálčinu matku poslala domů. Po dohodě s maminkou jednoho z žáků jsme měly dospělých dozorců opět dost a rozhodně jsme nechtěly mezi sebou někoho, kdo dětem ubližuje. Paní se nejdřív omlouvala, když ale pochopila, že jsme na ní změnily názor, s nadávkami nás opustila.
Po návratu ze školy v přírodě jsme si promluvily s Natálčiným tatínkem. Ten zprvu nevěřil, že by jeho žena něco takového mohla udělat, ale po doznání Natálky zesmutněl a prohlásil, že je třeba s věcí něco udělat. Prosil nás ale, abychom to nehlásily na sociálce. Donutí prý ženu, aby se šla léčit. Chápaly jsme, že nechce přijít o rodinu. I Natálka má svojí maminku ráda, i když se jí občas musí bát. Proto jsme souhlasily pod podmínkou, že dostaneme lékařskou zprávu, abychom měly jistotu.
Tu jsme po pár dnech opravdu dostaly, a proto jsme se rozhodly věci dál neřešit. Můžeme jenom doufat, že doktor pomůže té rodině dát zase všechno popořádku. A že si děti užily výlet i přes nepříjemný zážitek, který jim Natálčina maminka první den připravila.
Autor: Šárka Cvrkalová
