Na první schůzce s Romanem nic nenasvědčovalo tomu, že by v jeho životě hrál důležitou roli někdo jiný. Byl velmi pozorný a milý, každá minuta s ním mě utvrzovala v tom, že právě on je ten pravý muž pro život. Netrvalo to dlouho a zbláznila jsem se do něho doslova po uši. Kdybych byla tušila, že v jeho životě budu vždycky až ta druhá, možná bych si svou lásku k němu rozmyslela.
Muž se srdcem na pravém místě
Roman je muž se srdcem na pravém místě. Ve svém životě jsem jemu podobných příliš mnoho nepoznala – spočítala bych je na prstech jedné ruky. Možná i proto se do něho moje srdce tak bláznivě zamilovalo. Učaroval mi svou přívětivou povahou i pohledem na život. A já si říkala, že je můj princ na bílém koni.
Počkej, zeptám se
První okamžik, kdy mi začalo docházet, že to s Romanem až tak růžové nebude, byla chvíle, kdy jsme spolu byli v obchodě a já mu chtěla koupit svetr. Ne proto, že by si ho nemohl dovolit, ale proto, že jsem mu prostě chtěla udělat radost. Je přece úplně normální, že chce žena svému příteli udělat radost a třeba mu i koupit něco na sebe.
Zaskočil mě ale tím, jak se v tom obchodě zachoval. Když jsem mu vybrala jeden moc pěkný a vkusný svetr, který mi hned padl do oka, sáhl do kapsy u kalhot po mobilním telefonu a zavolal své matce. Musel se jí zeptat, zda mu ten svetr můžu koupit!
Zdroj: 123RF.COM
Potřeboval svolení
A tím to celé začalo. Roman se totiž své matky ptal úplně na všechno: jestli může k večeři jíst pizzu, jestli si může koupit kabát, jestli si má v práci říct o zvýšení platu, jestli má jet s kamarádem na víkend na vodu. Neptal se mě, jako ženy, se kterou po půlroční známosti začal bydlet a sdílet svůj život, ale ptal se své matky, se kterou už nějaký ten pátek nežil.
Ať šlo o cokoli, potřeboval svolení. A pokud mu ho maminka nedala, nebo mu něco nedovolila, pak to jednoduše neudělal. Takto se choval pětatřicetiletý muž, který dávno vyletěl z rodného hnízda.
Mami, můžu se oženit?
Zdroj: 123RF.COM
Korunu tomu nasadil ve chvíli, kdy se své matky zeptal na svolení, jestli si mě může vzít. Už nějakou dobu jsme se doma bavili o tom, že by se náš vztah mohl posunout na vyšší úroveň, a po třech letech se nám zdálo rozumné, že bychom do toho mohli praštit. Já byla nadšená, ale Roman se ještě potřeboval poradit s maminkou.
A to pro mě byla poslední kapka. Představila jsem si samu sebe vedle muže, který se ptá matky úplně na všechno a který mě nepožádá o ruku až do chvíle, dokud mu to jeho maminka neodkývne. Ne, děkuji. Po boku takového muže bych žít nechtěla. Nežila bych totiž vedle něho, ale vedle jeho matky, která za něho i v jeho skoro čtyřiceti letech stále rozhodovala.
Helena, Olomouc
Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna
Autor: Nikol Kolomazníková
