Eva (40): Přišla jsem za manželem do postele, kde mě čekalo překvapení. Když si na to vzpomenu, klepu se ještě teď

od Šárka Blahoňovská
2 minuty čtení
zena nevera
zena nevera

Kamarádka mě pozvala na skleničku a já s radostí přijala. Měla jsem za sebou náročný týden a představa příjemně stráveného večera se mi zamlouvala. Babinec se nám protáhl a já se domů vrátila až hodně po půlnoci.

Manžel už spal – poznala jsem to podle zhasnuté televize v ložnici. Snažila jsem se nakračovat tiše. Když jsem ulehala vedle muže, strašně jsem se vyděsila!

Pozdní příchod domů

Kamarádka Jana mě lanařila na večer nad skleničkou vína. „Pojď, pokecáme, odpočineš si,“ přemlouvala mě a já se nakonec nechala.

Sešly jsme se u ní doma. Tam jsme se nad lahví skvělého vína a Janiným pohoštěním tak zakecaly, až jsem zapomněla hlídat čas.

„Panečku, to je hodin,“ vyjekla jsem najednou, až se chudák Jana málem zakuckala vínem. Se smíchem a v trochu ovíněné náladě jsme se rozloučily. Domů jsem se vrátila kolem půl třetí ráno.

Vyděsila jsem se

Po příchodu domů mi bylo jasné, že manžel už dávno spí. I televize v ložnici byla černá, proto jsem se snažila ulehnout do postele tak potichu, abych ho neprobudila.

Když jsem ulehala, nahnula jsem se nad manžela a v ten okamžik se hrozně vyděsila. Manžel totiž vůbec nedýchal, hrudník se mu ani nehnul!

Zpanikařila jsem. „Vojto, vstávej!“ vyjekla jsem a začala s ním třást. Aniž bych si to uvědomila, slzy už se mi kutálely po tvářích. Byla jsem vyděšená!

Okamžitě na vyšetření

Manžel se v tu ránu probudil, ale vůbec nevěděl, co se děje. Našel mě vedle sebe ubrečenou, celou rozklepanou. Mezi vzlyky jsem mu řekla, že nedýchal.

Hned druhý den jsem ho nahnala k lékaři. Byla jsem z toho vyklepaná a chtěla vědět, co se děje. Lékař ho poslal na ORL, také doporučil další vyšetření.

Toho dne dostal manžel speciální krabičku, která měla zaznamenávat jeho spánek. Podezření na spánkovou apnoe se potvrdilo o tři dny později.

Operace a změna životního stylu

Byla jsem to já, kdo apeloval na manžela, aby dbal na doporučení lékaře. „Nemůžeš to brát na lehkou váhu,“ školila jsem ho. Byla to přece vážná věc.

Nakonec dal na mě. Podstoupil operaci, také změnil svoji životosprávu a jeho stav se hodně zlepšil. Přesto se ještě někdy v noci vzbudím a kontroluji, jestli dýchá. Co kdyby se to stalo zase…

Už je to rok a půl, co manžel nemá žádné potíže. Díkybohu. Přesto kdykoli si na ten hrůzný zážitek vzpomenu, klepu se jako osika. Už to nechci nikdy zažít.

Autor: Nikol Kolomazníková


Související články