Člověk by ani nečekal, za co všechno se můžete stydět. Většinou je to vaše tělo, práce nebo nějaká nehezká vlastnost. Já se stydím za svůj úspěch, svou kariéru i peníze.
Malá tichá holčička v rohu
Už jako malá holka s rovnátky a brýlemi jsem se styděla mluvit s ostatními. Maminka nechtěla mít tichou dívenku v rohu, tak mě neustále prostrkovala dopředu se slovy „Evičko, nestyď se už“! Moc mi to nepomáhalo tehdy a nepomáhá mi to ani teď. I dnes se mi těžko navazují známosti i přátelství.
Před ostatními se necítím nesvá
Zdroj: Mark Bowden /123RF.COM
I když jsem velký introvert, tak jsem se dokázala vyšplhat v naší firmě vysoko. Nic neprodávám a ani nevedu žádný tým, ale jsem specialistka v oboru. A zde přichází můj kámen úrazu – vždy, když se sejdu s rodinou nebo přáteli, tak cítím šíleně velký ostych před vlastním úspěchem. Bojím se pochlubit svojí kariérou a vlastně ani nechci.
Nemám potřebu ukazovat, že mám peníze a daří se mi
Jsem na tom tak zle, že dodnes dokonce tvrdím, že nemám auto, a to mi v garáži u mého bytu stojí novější černá Audi. Dodnes nikdo neví, kolik vydělávám, i když se to ze mě snaží mamka už roky vymámit. Bojím se dokonce ukázat i svůj drahý dotykový mobil, který vydá za oba měsíční platy mých rodičů. Vždy, když někdo zmíní peníze nebo práci, začnu se červenat a nejde to zastavit. Všichni na mě jen zírají a začnou se smát. Stejně tak, jak se chovali, když jsem byla malá.
Stud je můj specifický rys
Začínám si myslet, že stud je prostě a jednoduše můj osobnostní rys. Je to něco, co mě naprosto vystihuje a nemůžu s tím nic dělat. Nechci mluvit o svém úspěchu a ani se nijak chvástat. V práci dřu ve dne i v noci, ale nechci, aby se ostatní kvůli mně cítili méněcenní. Mám mladší sestru, která si neustále půjčuje peníze od našich rodičů. I v tomto případě se cítím zle, že mě se tak daří a jí ne. Přitom je ještě chytřejší a krásnější, než jakákoliv jiná žena, co znám.
Kvůli svému úspěchu nemůžu najít přítele
Nedokážu si ani představit, jak by na to celé reagoval nějaký muž. Ti nemají rádi úspěšné a soběstačné ženy. Možná proto nemůžu už dlouhé roky žádného najít. Když na mě někdo promluví, začnu se ošívat a nejradši bych utekla. Nevím, kde se to ve mně bere. Nerada se ostatním svěřuji a jsem v bezpečí své komfortní zóny. Nejsem schopná dokonce vrátit jídlo v restauraci, když mi nechutná. Nerada se pouštím do konfliktů a nechci se hádat. Žiju si sama ve svém bezpečném světě, a tak mi to vyhovuje.
Autor: Monika Holemá
