Vztah s otcem mého dítěte nevyšel. Nebyl na roli otce ani zdaleka připraven a krátce po porodu ode mě jednoduše utekl. Na výchovu syna jsem zůstala sama, což nebylo vždy úplně jednoduché. Naštěstí jsem měla podporu ve svých rodičích, díky kterým se mi podařilo ustát náročnější okamžiky.
Syn byl pro mě středobodem vesmíru
V mém životě nebyl nikdo důležitější než můj syn. Chtěla jsem pro něho to nejlepší a doufala jsem, že mu dokážu zajistit vše, co bude v životě potřebovat. Ačkoli jsem na něho zůstala sama, věřila jsem, že nikterak nestrádá. Stal se středobodem mého vesmíru a nic pro mě nebylo přednější.
V mém životě se objevil nový muž
Po rozchodu s otcem mého syna jsem zůstala sama a přiznám se, že na hledání nové známosti jsem neměla čas ani náladu. Veškerý čas jsem totiž věnovala svému synovi, se kterým jsem chtěla trávit každou volnou chvíli. Po třech letech jsem ale začala pociťovat, že mi chybí přítomnost někoho blízkého. Ano, měla jsem sice ve svém životě syna, ale ten nedokázal nahradit objetí dospělého muže.
Zdroj: 123RF.COM
Když se v mém životě objevil Milan, netrvalo to dlouho a já se do něho bláznivě zamilovala. Díky němu jsem se opět cítila žádaná, věnoval mi svou pozornost a zahrnoval mě láskou. Na tom by nebylo vůbec nic špatného, pokud by mi zamilovanost nezaslepila oči a já kvůli novému muži nezačala zanedbávat svého vlastního syna.
Zdroj: 123RF.COM
Měla jsem na očích růžové brýle
S Milanem to bylo o něčem úplně jiném, než co jsem znala do chvíle, než jsem ho poznala. Najednou jsem neseděla doma na gauči a nedívala se sama na televizi, místo toho mě Milan bral do baru nebo na večeři. Trávila jsem s ním spoustu času a vůbec si neuvědomovala, že mám dítě, které mě potřebuje. Syna jsem stále častěji nechávala u svých rodičů, dokonce se i několikrát stalo, že jsem ho tam nechala přes celý víkend.
Měla jsem na očích nasazeny ony růžové brýle, kvůli kterým jsem neviděla, jak špatně se ke svému dítěti chovám. V tu dobu mi to zkrátka vůbec nedocházelo.
Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě
Moji rodiče mě samozřejmě několikrát upozorňovali, že bych se měla začít chovat zodpovědně. Máma mi často vyčítala, že na syna kašlu a zanedbávám ho jen kvůli cizímu muži. Já však byla zamilovaná a na její slova jsem zpočátku vůbec nebrala zřetel.
Byla jsem zrovna s Milanem na večeři a dobře jsme se bavili, když se mi rozezvonil telefon. Volala mi vyděšená máma, že syn nemůže dýchat. Srdce se mi zastavilo. Okamžitě jsem spěchala domů. Dostal laryngitidu, která se mu občas vracela. Když jsem ho viděla sípajícího v náručí mé mámy, která s ním seděla před otevřeným mrazákem, rozbrečela jsem se. Najednou mi došlo, jak špatně jsem se jako máma chovala. S Milanem jsem vztah ukončila a zařekla se, že něco podobného už svému synovi nikdy v životě neudělám.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Poměrně podstatný je věk syna a míra, ve které matka syna zanedbávala. Pokud totiž ještě není zletilý, mohly by hrozit ze strany OSPODu (sociálky) různé postihy a v krajním případě i odebrání dítěte. Péče o dítě by měla být pro rodiče prioritou, avšak pokud je na výchovu dítěte rodič sám, může nastat situace, kdy se rodič na dítě přehnaně upne a celý jeho/její světem se točí kolem potomka (opět nutno brát v potaz věk dítěte). Rodič si pak může za nějaký čas připadat jako v kleci a touží po změně. Pobláznění partnerem a touze po partnerském vztahu lze zcela porozumět, avšak je třeba i k tomu přistupovat obezřetně.
Ester se v tomto příběhu možná až v nadměrné míře upínala na své dítě, později na svého partnera, a posléze po traumatizujícím zážitku opět na syna. Je zapotřebí naučit se stát pevně nohama na zemi a ve zdravé míře se věnovat oběma – partnerovi i synovi. Východiskem může být například společné trávení času všech tří osob. To může přinést stabilitu nejen do života Ester, ale i do života jejího syna.
Na závěr je vhodné zmínit, že Ester není na vině za to, že v její nepřítomnosti měl její syn zdravotní nesnáze. Je třeba si uvědomit, že její přítomnost by projevu laryngitidy zřejmě nezbránila. Lidé mají v podobných situacích tendenci přikládat vinu okolí či sobě, a to i když se jedná o situaci, která nemůže být nikterak ovlivněna a způsobovat si tak ještě větší psychické trápení.
