Eliška se v minulém roce rozhodla, že poprvé navštíví cizí zemi. Chtěla vidět moře, ochutnat exotická jídla a nabažit se slunečních paprsků. Místo letního dovádění ji ale čekalo pořádné peklo. Na výletě s lidmi z hotelu se ztratila, delegátka ji nepostrádala a ona bloudila, než se vrátila zpět na hotel. V e-mailu tvrdí, že na otřesný zážitek bude dlouho vzpomínat. Dlouho nikam za mořem nepojede.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Našetřila si peníze a vyrazila do Turecka
Eliška pracovala za minimální mzdu a neměla možnost se někam podívat, protože veškeré své peníze musela použít na jídlo, domácnost a další potřebné výdaje. Poctivě si ale každý měsíc odkládala část výplaty a po letech se jí konečně poštěstilo.
Byla odhodlaná vybrat si ideální dovolenou, poznat novou kulturu a vidět ze světa něco víc, než jen své město. „Říkala jsem si, že musím odjet na výlet, dokud jsem ještě mladá,“ vypráví.
Zamířila do cestovní kanceláře a byla připravená si vybrat dokonalou dovolenou. „Nabízeli mi Turecko a já okamžitě kývla, protože jsem ho vnímala jako největší možnou exotiku, kterou si mohu dovolit,“ vysvětluje.
Neváhala a účastnila se mnoha výletů
Hned na začátku pobytu nabídla delegátka skupině možnosti výletů. „Využila jsem je všechny. Chtěla jsem z Turecka vidět co nejvíc,“ přiznává.
Nejprve jela po památkách, nakonec ji oslovila také možnost strávit den v běžné turecké vesnici. „Jeli jsme daleko od hotelu, ukazovali nám z autobusu okolí, až jsme dorazili do místního zapadákova,“ vypráví.
Po jídle, které bylo připraveno, měla skupina rozchod a všichni vyrazili na obhlídku. Bylo zde jen pár stánků, kde se místní snažili prodat lacině své výrobky, ale rozchod byl spíše k tomu, aby si každý na vlastní kůži zažil, jaké to je, projít se po turecké vesnici.
Eliška se nevrátila včas a autobus ujel
Eliška byla okouzlena zdejší krajinou. Zamířila tedy dál od vesnice, fotila, aby se mohla pochlubit kolegyním z práce, a zapomněla hlídat čas. Když si uvědomila, že už je dávno po druhé hodině, kdy měla čekat u autobusu, vyrazila rychle zpět.
Po její skupině už ale nebylo ani památky. „Neuměla jsem cizí jazyk, takže jsem se snažila s domorodci domluvit rukama a nohama,“ tvrdí.
Bylo vidět, že je vesnice spíše turistickou atrakcí, jelikož se místní kolem třetí hodiny začali pakovat a opouštět domy. Eliška stále čekala, jestli se pro ni autobus vrátí.
Rozhodla se jít pěšky a měla štěstí
„Začínala jsem být zoufalá. Nebyl nikdo, koho bych se mohla zeptat na cestu nebo od koho bych si mohla zavolat,“ tvrdí. Nezbylo jí než se vydat hledat cestu zpět k hotelu.
Naštěstí si pamatovala, kudy je autobus přivezl, a následovala stejnou trasu. Jaká byla její radost, když v dálce spatřila tyč připomínající autobusovou zastávku.
Dostala se zpět na hotel
Měla už těžké nohy, stmívalo se, a tak se posadila a doufala, že přijede alespoň nějaký autobus, který by ji dovezl zpět do většího města, kde by si poradila lépe. Přibližně po hodině jejího čekání skutečně přijel autobus.
Nevěděla, kam jede, ale cesta jí připadala povědomá. Nakonec se dostala do letoviska, kde už snadno našla cestu k hotelu. Kdyby se rozhodla jinak a čekala ve vesnici, možná by tam byla mnohem déle.
Autor: Tereza Hotovcová
