Když bylo Denise 30 let, dodělala konečně vysokou školu, získala dobře placenou práci, skvěle vypadala, a ještě lépe žila. Život ji bavil, ke štěstí jí však scházel pan dokonalý.
Vesnický fotbalový zápas jí změnil život
„Přijala jsem od kamarádky pozvání na vesnický fotbalový zápas. Prý je to velká legrace. Sjedou se dva týmy, které ani pořádně hrát neumí, a soutěží mezi sebou, kdo z nich není úplně nejhorší,“ směje se Denisa. „Alespoň tak nedělní fotbalová klání líčil Petřin táta,“ dodává. „Bylo to docela zábavné odpoledne. Na hráče v propocených dresech byl příjemný pohled, ještě příjemnější však byl, když si trička sundali,“ pomrkává Denisa. A právě jeden z nich, Honza, se Denise zalíbil. Petra ho znala osobně, pozvali ho tedy po zápase na pivo. Denisa nešetřila chválou na jeho sportovní výkony. Honzovi byla její chvála evidentně příjemná a zeptal se jí, jestli s ním nechce zajít v brzké době na koncert jeho oblíbené kapely, měl dva lístky a neměl s kým jít.
Byli si souzeni?
„Šlo to rychle,“ pokračuje Denisa. „Už po první schůzce se z nás stal pár. Po sedmi měsících mě Honza požádal o ruku. Souhlasila jsem,“ vzpomíná. Svatba byla ohromná, pozvali jsme všechny příbuzné i známé, večer uspořádali mejdan pro kamarády. Užili jsme si to,“ zasněně vypráví Denisa. Ještě před svatbou dostavěli dům. Honza se do něho pustil před rokem a doufal, že jednoho dne do něj přivede svoji manželku a založí s ní rodinu. Práce pokračovaly poměrně rychle a mladí manželé se připravovali na přestěhování.
Přijde malý fotbalista?
„Když jsem zjistila, že jsem v jiném stavu, byla jsem na vrcholu štěstí,“ usmívá se při vzpomínce na šťastná léta. Po několika měsících zjistila, že čeká syna. „Honza mě nosil na rukou. Těšil se, až poprvé vyběhne na trávník s naším malým fotbalistou. I já jsem se těšila,“ pořád se ještě usmívá Denisa. Těhotenství si užila, jen zpočátku jí bylo špatně, to se ale uklidnilo a Denisa se těšila na svého prvního potomka. Podle lékařů to měl být kluk. A byl.
Syn byl postižený a manžel najednou zmizel
„Jenže se něco zvrtlo a Honzík se na nás usmíval s obrovským rozštěpem horního patra. Doktoři to v těhotenství přehlédli,“ smutně vypráví Denisa. Její manžel nic neřekl, odjel z porodnice, odstěhoval se z jejich společného domu a už se neukázal. Jen jí poslal rozvodové papíry.
Honzík dobře prospíval, byl veselý a kromě vrozeného postižení jej nic netrápilo. „Po operaci, kterou lékaři naplánovali co nejdříve po porodu, začínal vypadat nakonec docela normálně. Jizva se hojila. U Honzíka se ale začalo navíc projevovat zpoždění duševního vývoje,“ dodává věcně Denisa.
S manželem se viděli až u soudu, kde měli vyřešit vlastnická práva k domu. „Na Honzíka se ani neusmál, nevzal ho do náručí, dělal, jako by neexistoval. Z domu ho musím vyplatit. Jako samoživitelka opravdu netuším, kde na to vezmu,“ uzavírá už s pláčem Denisa.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Autor: Kamila Mertlová
