Dáša (74): Celý život jsem se o děti starala, teď mě chtějí strčit do domova důchodců

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
domov duchodcu
domov duchodcu

Děti pro mě odjakživa byly středobodem vesmíru. Manžel od nás odešel, když byly ještě velmi malé – starší dceři byly teprve čtyři a mladšímu synovi pouhé dva roky. Zůstala jsem na ně sama: na výchovu, na radosti i strasti, na dospívání i studování. Nebylo to lehké, peněz nikdy nebylo na rozdávání, ale pro své děti bych se rozdala.


Vždycky jsem se jim snažila dopřát vše, co bylo v mých silách a možnostech. Skloubit dvě děti a do toho stři zaměstnání, která jsem musela mít, abych jako matka samoživitelka vyšla, bylo opravdu hodně náročné a nesmírně vyčerpávající. Přesto jsem se ale snažila, aby na mně děti nic nepoznaly a aby měly vše, co si přály. Jejich štěstí pro mě bylo vždy na prvním místě.

Rána do srdce

Zdroj: maximkabb/123RF.COM

Děti postupně rostly a najednou už měly své rodiny. Matku tak odsunuly na druhou kolej, což je ale poměrně běžné, když ptáčci vyletí z hnízda, založí vlastní rodiny, mají děti a své zájmy. Chápala jsem je a respektovala, ovšem i přesto mě skutečnost, že se postupně odcizujeme, hluboce zasáhla do srdce. Vídali jsme se velmi sporadicky, zpravidla tak jednou do měsíce, když mi přivezli ukázat vnoučátka a strávili se mnou odpoledne.

Stárnu a už jsem jim na obtíž

Už nejsem nejmladší, klidně si to přiznám. Spousta věcí pro mě začíná být velmi náročná, ba dokonce nemožná. Zkrátka potřebuji pomoc a očekávala bych, že to pro mé děti bude samozřejmost. Jenže není, bohužel. Kdykoli zavolám a požádám o pomoc, vypadají, jako bych je obtěžovala, jako by jim bylo zatěžko věnovat své milující matce trochu času navíc. Když přeci jen přijedou, tváří se ublíženě, že je otravuji, protože mají na práci něco lepšího. A někdy taky nepřijedou vůbec a vymluví se na nedostatek času. Cítím, že jim jsem na obtíž a jako mámu mě to neskutečně bolí.

Největší zklamání

Jsou to asi dva měsíce, kdy tu děti opět byly se svými rodinkami na oběd. Toho dne jsem se na ně neskutečně těšila, ostatně jako vždycky. Místo příjemného posezení mi ale moje vlastní děti udělily snad to největší zklamání v mém životě. „Bylo by nejlepší, kdybys šla do domova důchodců“ sdělila mi dcera při pití kávy. Nevěřila jsem vlastním uším. Syn k tomu dodal: „Nemáme čas sem neustále jezdit, kdykoli si vzpomeneš, že něco potřebuješ“ zněla jeho slova.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Moje vlastní děti, o které jsem se celý život starala sama, kterým jsem se vždy snažila dopřát, za které bych dýchala a bez mrknutí oka položila svůj vlastní život, mě teď chtějí odložit do domova důchodců, abych jim nebyla na obtíž. Neskutečně mě to bolí, ale vím, že proti jejich rozhodnutí nic nezmůžu. Když se budu bránit, nepřijedou, nepomohou mi a já to sama nezvládnu. Jsem zklamaná a nešťastná, ale už si začínám pomalu balit své věci.

Autor: Nikol Kolomazníková


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články