Daniel (38): Procházka v lese se změnila v běh o život. Nic podobného už nechci v životě zažít

od Adéla Vocetková
Zdroj: 123RF.com

Pravidelně chodím do lesa. Někdo možná nachází odreagování při malování, jiný zase při sportu. Mně nejvíce pomáhá obyčejná procházka. Bydlím na vesnici a les mám, co by kamenem dohodil. Po posledním zážitku si ale hodně rozmyslím, jestli do lesa ještě někdy půjdu.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Na procházkách v lese se mi líbí ten klid. Nikde nikdo. Jen šumějící stromy, sem tam slyšíte datla. V lese jsem vždycky přišel na jiné myšlenky. Teprve poslední vycházka mi nahnala pořádnou hrůzu.

Můj dědeček byl vášnivý myslivec. Hodně mi toho vyprávěl

Můj dědeček byl dlouhé roky nadšeným myslivcem. Už jako malého kluka se mě snažil naučit mnohým dovednostem. Hodně mi toho vyprávěl, znal každou houbu, každé zvíře a v lese byl doslova jako doma.

To od něho jsem mimo jiné věděl, že v lese můžete potkat divočáka. Také jsem věděl, že na vás v drtivé většině případů nezaútočí, ale naopak uteče.

Slyšel jsem praskat větvičky kousek opodál. Srdce mi divoce bušilo

Vyrazil jsem do lesa, ostatně jako vždycky. Procházím se vždy tak hodinku, maximálně hodinku a půl, mám svoji naučenou trasu. Nikdy jsem se v lese nebál, ale když jsem kousek ode mě slyšel praskat větvičky, srdce jsem měl najednou až v krku.

Zastavil jsem se, abych se podíval, s kým mám tu čest. Mohlo to být cokoli od zajíce přes divočáka. Divokých prasat jsem se díky dědovu vyprávění nebál, ale měl jsem z nich svým způsobem respekt.

Vybavila se mi dědova slova. Vzal jsem nohy na ramena

Z houští, které bylo asi deset metrů ode mě, vystrčil rypák divočák. Srdce mi divoce bušilo. Vzpomněl jsem si na dědova slova. Vždycky mi říkával: „Když potkáš divočáka, vydej hlasitý zvuk. Uteče.“ Tak jsem ze sebe vydal prapodivný zvuk a doufal, že zvíře uteče.

Divočák se ale netvářil ani trochu přívětivě a už vůbec ne tak, že by chtěl utéct. Když se poté zpoza jeho boku vykutálelo jedno malé selátko, došlo mi, že jsem v pořádném maléru. Začal jsem utíkat.

Ohlédl jsem se a bachyně běžela za mnou

Od dědečka jsem věděl, že vás divočák ohrozí jen ve dvou případech. Buď když je hodně zraněný a bojí se, nebo když narazíte na bachyni, která chrání své mladé. A to byl přesně můj případ. Věděl jsem, že jsem v maléru.

Utíkal jsem lesem, a když jsem se ohlédl, bachyně mi byla v zádech. Zase se mi v hlavě vybavila dědova slova, vzpomněl jsem si, jak vyprávěl, že jednoho jeho kamaráda divočák napadl a příšerně ho pokousal. Také jsem věděl, že když hodíte člověka k divočákům, do rána z něho nic nezbude. A toho jsem se bál.

Zážitek změnil můj pohled na oblíbené procházky lesem

Možná jsem se bál zbytečně, možná jsem se vyplašil až moc. Každopádně jsem to vnímal tak, že musím praseti utéct, jinak mi jde o život. Proto jsem utíkal, ačkoli mi plíce přestávaly stačit a nohy hořely bolestí.

[readalso

Zastavil jsem se, až když jsem vyběhl z lesa. Bachyně to očividně vzdala, už za mnou nebyla. Pospíchal jsem domů, teprve tam jsem se dokázal uklidnit. Tento zážitek naprosto změnil můj pohled na procházky lesem. Od té doby jsem se do něho neodvážil vkročit.

Autor: Nikol Kolomazníková

Související články