Je to už šest let, ale vzpomínky budou bolet asi navždy. Když mi v těhotenství oznámili, že se moje dcera pravděpodobně narodí s postižením, samozřejmě jsem byla šokovaná. Myslela jsem však především na to, že se o ni postarám nehledě na její zdravotní stav. Když jsme tenkrát vyšli z ordinace, viděla jsem v manželových očích ten pohled a hned mi došlo, že on se s postižením dítěte nesmíří.
O dítě jsme se snažili už dlouhou dobu a to, že se nám nakonec narodí postižené, ho úplně změnilo. Zeptal se mě dokonce, jestli ještě není pozdě na potrat, a to přímo na chodbě po vyšetření, kdy já se snažila s informací vyrovnat. Jen jsem na něj nevěřícně hleděla a pak vykoktala něco jako „To snad nemyslíš vážně.“
Začal mi to dávat za vinu
Zdroj: 123RF.COM
Jelikož jsem dlouho nemohla otěhotnět, byli jsme s manželem oba u různých odborníků a poradců a nakonec se ukázalo, že problémy jsou u mě. I přesto jsme však šanci na otěhotnění měli a tak jsme se nevzdávali. Nebylo tedy asi divu, že mi manžel začal vyčítat, že je postižení naší dcery moje vina. Ačkoli i já si to vyčítala, už tenkrát jsem svou nenarozenou dceru milovala a jeho chování nám rozvrátilo celý vztah.
Chodil pozdě domů, skoro se mnou nemluvil
Začal se po večerech potulovat s přáteli, když přišel domů, ani nepoděkoval za jídlo a spal povětšinou v obýváku na gauči. Jednoho dne mi zkrátka oznámil, že s tímhle nechce nic mít a že s postiženým dítětem rozhodně žít nebude. Vzhledem k jeho chování jsem na rozvod přistoupila v podstatě bez váhání. Zjištění, s jakým bezcitným člověkem jsem to žila zapříčinilo, že jsem ho přestala milovat.
Dcerka se narodila s šesti prsty na nohou
Ačkoli se nakonec ukázalo, že dcera skutečně bude mít vážné postižení, plakala jsem po porodu radostí. Narodila se s šesti prsty na nohou a závažným onemocněním, které vyžadovalo péči doktorů a velkou spoustu lásky od rodiny. Pár měsíců po porodu jsem potkala někoho, kdo k dítěti přirostl doslova srdcem i duší a tuto potřebnou lásku jí byl schopen dát. Můj nový muž mi nyní s malou Pavlínkou pomáhá, jak jen může. Vzali jsme se před dvěma lety a vím, že on jí bude dobrým otcem.
Nyní šestiletá holčička potřebuje hodně pozornosti a péče. Velmi špatně mluví, jinak je však energická a hravá. Ačkoli není schopná začlenit se ve svém věku do běžného kolektivu, za rok ji přihlásíme do speciální školy. Práci jsme s mým druhým manželem oba přizpůsobili tomu, abychom mohli naši dcerku střídavě hlídat. Fungujeme jako běžná rodina. Přesto však s bolestí v srdci vzpomínám na chování biologického otce a sama sobě vyčítám, že jsem tolik let netušila, jaký bezcitný člověk se v něm skrývá.
Autor: Šárka Cvrkalová
