Vztahy rodičů a dětí patří od počátku světa do kategorie „nejtěžší“. Kdo má více dětí, jistě potvrdí, že co „kus“ to originál ve všech směrech. Rodiče většinou dělají, co mohou, aby dali svým potomkům ten nejlepší start do života. Ne vždy do něj ale ony vykročí tím směrem, který by si pro ně jejich mámy a tátové představovali. A ať se snaží sebevíc, nakonec je musí nechat jít vlastní cestou.

Šťastné dětství i rodina, ale …

Bylo mi dvacet tři let, když se nám narodila první dcera. S manželem jsme měli hezký vztah a společné záliby. Oba jsme byli aktivní sportovci a malou Haničku jsme už jako malé miminko brali s sebou na kolo nebo na hory. Po dvou letech se nám narodil syn Honzík. Byla jsem s dětmi doma celkem sedm let. Díky manželově dobré práci nemusely chodit do školky, poctivě jsem se jim věnovala a snažila se je rozvíjet po všech stránkách.

Hanička se po základní škole dostala na uměleckou výtvarnou školu do Prahy a my jsme ji s manželem s těžkým srdcem (i když jsme ji plně podporovali) přestěhovali na internát, protože jsme bydleli na vesnici vzdálené přes padesát kilometrů a dennodenní dojíždění nepřipadalo v úvahu.

První dva roky studií šlo vše skvěle. Byla nadšená z učitelů, spolužáků a bohatého kulturního vyžití hlavního města. Po jejích sedmnáctých narozeninách jsem si začala všímat změn v jejím chování. Nejen, že již skoro nejezdila o víkendech domů, ale výrazně zhubla a začala být emočně hodně nestabilní. Na naše zvědavé otázky nereagovala. Postavila mezi nás zeď a do svého světa nás odmítala pustit. Mě tato změna velmi bolela, protože jsme si byly vždy hodně blízké.

Šok! Dcera bere drogy

Po čase jsme díky pátrání a vyptávání se v Praze zjistili, že naše Hanička bere drogy. Byli jsme s manželem v naprostém šoku. Proti její vůli jsme jí odvezli domů. Snažili jsme se poskytnout jí pomoc. Ona ale nechtěla. Během následujícího roku jsme vyzkoušeli všechno možné i nemožné. Nátlak, zákazy, vyhrožování, prosby. Moje psychika se sesypala. Po jednom z mnoha rozhovorů s psycholožkou jsem došla k závěru, že už nemůžeme udělat víc a je to teď na ní. Kdo si podobnou zkušeností s fetujícím dítětem prošel ví, že je skoro nemožné mu pomoct, když samo alespoň trochu nechce.

Přes půl roku jsme o dceři téměř neslyšeli. Platili jsme školu, internát a kapesné (do školy chodila a překvapivě se drogy na jejím prospěchu zásadně nepodepsaly). Pak se jednoho dne objevila u dveří našeho domu. Hubená a těhotná. Hned druhý den jsem ji vzala ke kamarádce gynekoložce. Byla v pátém měsíci. Otec neznámý (údajně). Kontaktovali jsme adiktologa a ten nám pomohl zařídit vhodné léčení. Dcera se na miminko těšila a byla rozhodnutá s drogami skončit. Poskytli jsme Haničce plnou podporu a lásku. Konečně jsem měla zase naději.

Babičkou na plný úvazek

Naštěstí měla silný mladý organismus a těhotenství proběhlo bez větších problémů. Když se Julinka narodila, byli jsme všichni šťastní. Miminko rozsvítilo náš dům i životy. Bohužel ne nadlouho. Dcera začala brzy mluvit o tom, že se chce vrátit do Prahy. Bylo vidět, že si k vlastní dceři nevytvořila příliš silné pouto. Nesouhlasila jsem s tím. Miminko přece potřebuje mámu, přesvědčovala jsem ji. Byla jako hluchá a neměla stání. Když jsem se jednou vrátila z práce (Julince byly čtyři měsíce), našla jsem doma jen plačící miminko a dopis, ve kterém mě Hanička prosila, ať se o Julinku postarám.

Měla jsem rok do důchodu. Co jsem mohla dělat? Dala jsem výpověď a vzala si Julinku do pěstounské péče. Copak jsem mohla tu krásnou holčičku někomu jinému dát? Vždyť je to moje krev a za svojí mámu nemůže. Letos jsou Julince už tři roky. Hanka jí občas pošle přání k narozeninám nebo Vánocům a napíše pár slov o sobě. Vrátit se domů ale nechce. Střídá partnery, práce i bydlení. Zase bere drogy. I když je to pro nás s manželem v našich letech hodně náročné, nikdy bychom neměnili. Julinka je naše sluníčko a lásku nám mnohonásobně vrací.

Autor: Svatava Pokorná