Alice (18): Čerstvě plnoletá a hned těhotná, postavila jsem se proti rodičům a dítě si nechala

Vždycky jsem si myslela, že by mě rodiče podpořili naprosto v čemkoli. Byla jsem jejich jediné dítě a celý život jsem žila v domnění, že jsou vždycky na mojí straně. Před časem jsem pochopila, jak moc jsem se v nich spletla.

Dárek k narozeninám

Před necelým rokem jsem oslavila plnoletost. Asi si umíte představit, jak teenager reaguje na to, že je konečně dospělý. Ani já jsem se neobešla bez narozeninové oslavy, kterou jsem si konečně mohla uspořádat jako pravý dospělák – tedy bez dozoru rodičů.

Párty se vyvedla na výbornou. Strávila jsem úžasný večer obklopená přáteli, které jsem na oslavu pozvala. Mimo jiné jsem strávila noc s Ondřejem, kamarádem ze školy. Jistě vám nemusím vysvětlovat, co se tehdy mezi námi stalo. Určitě si dokážete představit, jak se zachovají dva opilí puberťáci.

Dva měsíce po narozeninách jsem si nadělila ještě jeden opožděný dárek – dvě čárky na těhotenském testu.

Rodiče rozhodli jasně: dítě si nenecháš!

Jelikož jsem s rodiči vždycky dobře vycházela, příliš jsem neotálela s tím, abych jim o těhotenství řekla. Naivně jsem si myslela, že mě podpoří, i když se situace nevyvíjela zrovna šťastně. Místo slov podpory jsem se ale dočkala nadávek, že jsem nezodpovědná a hloupá. Poté mi máma dost jasně oznámila, že si dítě v žádném případě nenechám.

Rodiče v tom měli jasno, já si však tak jistá nebyla. Byla jsem sice mladá, školu jsem neměla ani zdaleka hotovou, ale uvnitř mě mi něco říkalo, že na potrat jít nemám. Bránila jsem se takové myšlence, a nakonec jsem se postavila i svým vlastním rodičům.

Ti mě za mé rozhodnutí odměnili po svém. Vyhodili mě z domu.

Skončila jsem v azylovém domě

Když jsem je odmítla poslechnout, přišla jsem o střechu nad hlavou. Pokud se ptáte, jak se k tomu postavil otec dítěte – vysmál se mi. Dokonce mě urazil tím, že mi řekl, že si může být jen stěží jistý, že je to dítě opravdu jeho. Neměla jsem nikoho. Babičky ani dědy jsem nikdy nepoznala. Zemřeli, když jsem byla velmi malá. Na nějaký čas mě k sobě vzala nejlepší kamarádka. Její rodiče mi sice nabídli pomoc, ale jen do doby, než se dítě narodí. Tak zněla podmínka a já ji přijala.

Měsíc před porodem jsem proto zazvonila v azylovém domě a požádala o pomoc. Má prosba byla vyslyšena a já konečně měla „domov“.

Jsem šťastná mladá máma

Několikrát jsem se během těhotenství ptala sama sebe, jestli jsem udělala dobře. Uvědomovala jsem si, jak moc se můj život změní. Ne vždy jsem si byla jistá, že to tak doopravdy chci. Když jsem ale před dvěma měsíci porodila svoji malou holčičku, hned mi došlo, že to bylo mé nejlepší rozhodnutí v životě. S ní jsem šťastná. V životě to možná nebudeme mít jednoduché, ale já věřím, že společně to zvládneme. Jsme na to přece dvě.

Autor: Nikol Kolomazníková