Když mi bylo třicet jedna, vdala jsem se za svého přítele, se kterým se žila několik let. Po svatbě jsme ale oba zjistili, že jsme se v sobě mýlili. Přesto jsme spolu několik let žili, než jsem se nechala rozvést. Už během manželství jsem se ale tajně zamilovala do jiného muže.Bylo jenom otázkou času, kdy se rozvedeme. Proto jsem to nebrala jako podvádění. Navíc o nic nešlo, z počátku to byl jenom lehký flirt přes jednu seznamku. Pan Tajemný se mi nepředstavil jménem, já vystupovala také pod přezdívkou, psali jsme si o životě, o našich zájmech, já si stěžovala na své manželství. Od začátku věděl, že se chci nechat rozvést a podporoval mojí myšlenku, přesto trvalo rok a půl, než jsem o tom s mužem promluvila.
Souhlasil, on měl své zájmy, já zase ty svoje. Manželství nás vlastně jenom omezovalo. Nebylo to tak, že bychom se neměli rádi, jiskra mezi námi se zkrátka po svatbě ztratila. Rozešli jsme se v dobrém, ani majetkové vyrovnání nebylo problematické. Tak, jako se ke mně přistěhoval, se zase i odstěhoval a mně zůstal dům i veškeré mé úspory. A jelikož jsem hodně pracovala, ale jen málo utrácela, měla jsem naspořeno pěkných pár tisíc.
S vědomím mé nové volnosti jsem stále víc a víc začínala chápat, že pan Tajemný pro mě není jenom hra, že k němu cítím něco víc. Nejen vděk za podporu ohledně rozvodu. Začala jsem se mu svěřovat víc a víc se svými pocity. I když jsme si jenom psali, cítila jsem napětí v každém slově. Nikdy jsme si neposlali žádnou fotografii, vždy šlo pouze o věty.
Zdroj: 123RF.COM
Psali jsme si několik let snad každý den. Věděla jsem o všem, co dělá. Znala jeho přátele, jeho práci, jeho životní situaci. Postupem času se z našeho chatu stalo dokonce i milostné potěšení. Snažila jsem se navázat vztahy s muži z mého okolí, ale nikdo nebyl takový, jako pan Tajemný. A tak jsem byla až do onoho osudného dne po sedm let zamilovaná přes internet do někoho, koho jsem nikdy nepoznala osobně.
Byl tenkrát smutný. Stěžoval si, že se dostal do vážných finančních problémů a že prý přijde o všechno, dokonce i o střechu nad hlavou. Bylo mi ho líto a nabídla jsem mu finanční výpomoc. Částka, kterou žádal, mě zaskočila, protože jsem čekala pár tisíc, jenomže šlo zhruba o padesát tisíc korun. Sliboval, že mi všechno do týdne pošle zpět, že potřebuje jenom narychlo založit. A já hloupá mu peníze ještě ten den poslala. Od následujícího dne se na internetu neukázal.
Nejdřív jsem myslela, že onemocněl, nebo že se něco stalo. Po čtrnácti dnech jsem šla zoufalá na policii, kde se mnou sepsali o celé věci hlášení. Druhý den jsem se po telefonu dozvěděla, že tak jako já i několik dalších žen nahlásilo podobný případ. Pravděpodobně se jednalo o podvodníka, který to měl dobře promyšlené. Mé hlášení prý sice jistě mělo vést k dopadení onoho pana Tajemného, peníze jsem přesto už nikdy neviděla.
Víc než peníze mě ale v tu chvíli zajímalo mé raněné srdce. Muž, který se mnou tolik let mluvil o všech osobních problémech, kterého jsem milovala a který mi sliboval lásku, mohl být ve skutečnosti kdokoli. Historky o jeho rodině, práci, kamarádech – nic z toho nemusela být pravda. Mohla jsem se klidně zamilovat do nějaké vychytralé ženy, která ze mě jenom vytáhla peníze. Naletěla jsem a od té doby lidem nedůvěřuji. Se svým zlomeným srdcem jsem zůstala sama a občas si matně vzpomenu na svého manžela a na to, jaký jsem s ním mohla vést spokojený život.
Autor: Šárka Cvrkalová
