Alena (36): Proklela jsem vlastní matku. To, co mi dělala v dětství, byste rozhodně zažít nechtěli

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
zena 13 1
Zdroj: Shutterstock

Když bylo Aleně osmnáct let, odstěhovala se oficiálně od rodiny. Vlastně už od svých šestnácti se ale snažila spát u kamarádů a domů se moc nevracet. Žila totiž jen s matkou, která jí příliš lásky nedávala.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

„Jsem jedináček. Když mi bylo asi pět let, otec odešel od rodiny. Matka se od toho dne hodně změnila, ale jako malá jsem to až tolik nevnímala,“ začíná s příběhem Alena.

„Až když mi bylo asi třináct let, začala jsem pociťovat, že moje máma se nechová tak jako mámy jiných dětí. Doma jsem to nikdy neměla snadné, ale potom, co jsem zjistila, jak to funguje jinde, věděla jsem konečně, že to takhle být nemá.“

Nesměla jsem skoro nic. Za všechno jsem byla bitá

Alena říká, že už ve svých třinácti letech musela matce neustále s něčím pomáhat, nemohla skoro vůbec ven, uklízela, prala, vařila. Někdy dokonce dělala tohle všechno, zatímco její matka ležela na posteli a odpočívala.

„Když jsem se při vaření řízla nožem, dostala jsem ještě facku za nešikovnost. Když mi při nošení dříví spadlo polínko na nohu, vzala klacek a zbila mě. Nestěžovala jsem si.

Neustále mi opakovala, že bych jí měla být vděčná za to, jak mě živí, že mám střechu nad hlavou. A tak jsem jenom poslouchala každé její slovo a tiše trpěla. Pak jsem jednou šla spát ke kamarádce, kde jsem pochopila, že rodiče mohou být i jiní.“

Alena poprvé přespala u kamarádky. Matka dívky byla na Alenu milá, se vším jí pomohla, povídala si s ní o všem možném. „Moje máma si se mnou nikdy nepovídala.“

Když se Alena divila, že nemusí její kamarádka uklízet ani pomáhat s vařením, bylo jí vysvětleno, že tak to nechodí. Děti by přece měly mít možnost si hrát, vzdělávat se, mít trochu volnosti.

Od toho dne jsem se doma zdržovala minimálně

Když Alena vysvětlila kamarádce a její matce, jak to má doma, divily se. Nikdo do toho dne netušil, čím si prochází. Sice ji nikdy neviděly venku na hřišti s jinými dětmi, ale nenapadlo je, že je za tím takový příběh.

„Nabídly mi, že kdykoli budu chtít, mohu u nich přespat. A tak jsem se od toho dne po škole hodně zdržovala mimo domov. Matka mi za to sice nadávala a bila mě, kdykoli jsem přišla pozdě domů, ale i tak jsem utíkala, jak se dalo.“
Kolem šestnácti let se Alena stala pro matku přítěží. Ona sama jí říkala, aby odešla z domu, když se jí soužití s ní nelíbí. „Když jsem byla doma, řekla mi, abych vypadla. Když jsem byla venku, měla problém s tím, že jí nepomáhám.“

A tak Alena utíkala ke kamarádům, přespávala, kde se dalo, někdy v létě dokonce i venku na zahradě. „V sedmnácti jsem si našla přítele a v plnoletosti se s ním sestěhovala. Matku jsem od toho dne neviděla,“ píše.

„I když moje bydlení s přítelem netrvalo dlouho, alespoň jsem se osamostatnila. I po rozchodu s ním jsem dokázala bydlet sama a postavit se na vlastní nohy. Matku jsem proklela a dodnes ji nenávidím za to, jak se ke mně chovala.“

Autor: Šárka Cvrkalová


Související články