Adriana (32): Přítel mi na naší svatbě řekl „Ne“. Netušila jsem co se děje

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
svatba ne
svatba ne

V životě každé ženy je důležitý den, kdy stane po boku svého manžela. Kdy se stane šťastnou ženou ženicha, kdy se projde v překrásných šatech uličkou plnou hezky oblečených lidí, kdy políbí svého nastávajícího a řekne mu své ano. Alespoň tak jsem si svatbu vždycky představovala.


Žádost o ruku

Těšila jsem se na ten den už od chvíle, kdy mě Jan požádal o ruku. Byli jsme spolu sice teprve necelé dva roky, jenomže já už po třicítce chtěla založit rodinu a bylo pro mě důležité, aby dítě přišlo do šťastného manželství. Se svatbou to byl proto tak trochu můj nápad a vlastně jsem Jana do žádosti o ruku dotlačila. Ale nevadilo mi to, připadalo mi, že to dělá dobrovolně, byl šťastný a cítila jsem z něho upřímnou lásku.

Zdroj: 123RF.COM

Hádky před svatbou

Zhruba měsíc před svatbou jsme si dost vyměňovali názory. Je pravda, že jsme spolu nikdy neměli tolik sporů, ale myslela jsem, že je to nervozita ze svatebních příprav. Jan nesouhlasil s mým výběrem výzdoby, já zase s jeho hudbou. Klasické malé spory, které se vyřešily kompromisem. Viděla jsem na něm, že je nervózní, ale těšila jsem se tak moc, že jsem se o něho příliš nestarala a trochu sobecky ten den brala spíš jako můj den, než náš den.

To mi také řekl, když jsem mu později brečela na rameni. U oltáře jsem od něho totiž slyšela hlasité NE a ucítila na sobě pohledy všech přítomných. Nikdo z nich, tak jako ani já, nechápal, co se stalo. Otočila jsem se a odešla jsem, nevím, co se dělo potom. Asi deset minut jsem na hotelovém pokoji plakala, než se otevřely dveře a můj ženich vešel. Pohladil mě a objal.

Ty už mě nechceš?

„Copak ty si mě nechceš vzít?“ ptala jsem se a plakala. Dlouho mlčel. Potom odpověděl, že chce. Ale chce, aby svatební den byl ten nejhezčí den v našem životě. Cítil prý, že mi více záleží na tom, jak vypadám a jak moc si dnešní den bude pamatovat moje rodina, než na tom, že on je mým ženichem. Chtěla jsem mu to vyvrátit, ale vlastně měl pravdu. Kvůli sobě jsem úplně přestala myslet na něho. Měl to být společný zážitek a já si z toho udělala tak nějak své vlastní potěšení.

Jan mě ujistil, že jeho žádost o ruku trvá. Svatba prý ještě rok počká, o miminko se můžeme pokusit i bez manželství. Moje rodina ho od té doby nemá ráda. I když se Jana zastávám, oni si ho budou navždy pamatovat jako toho, kdo jejich dceru odmítl. Já ale dobře vím, proč to udělal a s odstupem času jsem vlastně tak trochu ráda.

Autor: Šárka Cvrkalová


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články