Chcete číst naše články na Seznam.cz?

Přidejte si nás
plus PŘIDAT

Adina: Měla jsem mu pohlídat psa. Naše přátelství tím skončilo

od Nikola Jaroschová
Zdroj: 123RF.COM

S Honzou se znám už od školky. Už jako malí jsme si spolu hráli a i když jsem holka a on kluk, byli jsme vždy nejlepší přátelé. Nikdy mezi námi nebylo nic víc, než jen čisté přátelství. Prošli jsme spolu základní školu, gymnázium, na vysokou jsme šli každý jinam, ale zůstali jsme v kontaktu. Já si našla přítele, on se poměrně brzy oženil. Bydlíme kousek od sebe, takže jsme se i po všech těch letech rádi vídali a občas spolu zašli třeba na kafe.

Ben

Honza si brzy po svatbě s manželkou pořídil k synovi ještě psa. Jak už to tak u malých postelových psíků bývá, rozmazlil si ho natolik, že s nimi pes jezdil všude i autem, protože by údajně doma byl smutný, i kdyby zůstal jen hodinu sám. Když ale Honzovi zemřela teta a on měl jet s rodinou na pohřeb, musel zůstat Ben doma. Syna dali na hlídání Honzově sestře, ta má ale na psí srst alergii. Kamarád se tak dlouho stresoval, jak to Ben doma přežije, až jsem mu nabídla, že ho pohlídám.

Zdroj: 123RF.COM

Mělo to být jenom na pár hodin. I když byl Ben zvyklý spíše na postel a malou zahrádku, právě kvůli častým výletům autem si navykl i na vodítko. Vzala jsem ho proto na procházku k nedalekému rybníku. Nechtěla jsem trávit celý den na cizím pozemku, bylo mi to hloupé. Navíc jsem myslela, že udělám pro psa dobrý skutek.

Vzala jsem ho na procházku a to byla osudová chyba

Ben na mě byl zvyklý, rádi jsme si spolu hráli a tak ani nezaznamenal, že s námi páníček není a vesele šel po mém boku. U rybníka jsem se na chvíli posadila, pes ale stále pobíhal kolem. Kvůli vodítku se daleko nedostal a tak jsem se rozhodla pustit ho. Co by se mohlo stát u vody, kde sotva někdo projde, říkala jsem si. Ben byl přátelský pes, maximálně by se nechal od nějakého dítěte pohladit, na vodítko jsem ho vlastně vzala jenom kvůli autům, protože jsme k rybníku šli kolem silnice.

Lehla jsem si do trávy, začetla se do knížky, a co chvíli pozorovala malého psíka, jestli neběhá nikde daleko. Když se ozval zoufalý štěkot a křik, bylo už pozdě na reakci. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a běžela k muži, který za obojek držel štěkajícího vlčáka. Ben ležel na zemi v kaluži krve. „Ženská pitomá, to si ho nemůžete dát na vodítko?“ ječel na mě. V zoufalství jsem zanadávala něco ve smyslu, že stejně tak si měl psa pohlídat on. Okamžitě jsem Bena vzala do náruče a běžela k domu. Nasedla jsem do auta a jela k nejbližšímu veterináři. Už v autě jsem ale plakala, protože mi bylo jasné, že je pozdě.

V půlce cesty jsem musela zastavit a přesvědčit se o tom, že Ben dávno nežije. Měla jsem ho ráda, navíc jsem netušila, co teď řeknu Honzovi. Snažila jsem se mu to vysvětlit, když se vrátil domů. Jeho smutek z pohřbu jsem jenom změnila na vztek a agresi. Nikdy jsem ho takového neviděla. Plakala jsem před ním a prosila ho o odpuštění, on ale křičel, že je to jenom moje vina a že už mě nikdy nechce vidět. Od té doby se mi vyhýbá.

Zkoušela jsem zjistit, zda si majitel vlčáka ponese alespoň nějaké následky. Přece jenom byl to jeho pes, kdo Bena bezdůvodně napadl a zabil. Ani on, ani nikdo z Honzovi rodiny se se mnou ale nechce bavit. Je to už téměř rok od události, ale můj vztah s Honzou se naprosto rozpadl. Myslím, že už nikdy nebudu mít takového kamaráda, jakým byl on. Smrt jeho psa si budu navždycky vyčítat.

Autor: Šárka Cvrkalová

Chcete číst naše články na Seznam.cz?

Přidejte si nás
plus PŘIDAT

Související články