Byl jsem šťastný chlap. Dokonalá žena, dvě hodné děti, skvělá práce. Nikdy jsem s nikým neměl žádný problém a dalo by se říci, že jsem měl poměrně klidný a pohodový život. Zákonitě se tak muselo stát něco, co by mi ho alespoň trochu zkomplikovalo. Bohužel se ukázalo, že to bude horší, než jsem si z počátku myslel.
Dělal jsem s kolegy na jedné stavbě. Za zakázku jsme měli dostat poměrně hodně peněz a tak jsme pracovali často přesčasy, abychom ji stihli včas. Proto jsem byl věčně unavený, málo jsem spal a moje pozornost se zhoršila. I díky tomu jsem v mikrospánku sjel se strojem do jedné z jam a s těžkým úrazem skončil v nemocnici.
Doktoři mi oznámili špatnou zprávu
Když jsem se probral, nic mě nebolelo, byl jsem jenom pod vlivem léků strašně unavený. Vzpomínal jsem si, co se stalo a došlo mi docela rychle, že mám asi štěstí, že vůbec žiji. Když mi doktoři oznámili, že mi museli amputovat ruku pod loktem, vlastně jsem to nebral nijak negativně. Byl jsem rád, že jsem naživu.
Zdroj: 123RF.COM
Když jsem se trochu prospal, začalo mi být jasné, že úraz bude mít vážný dopad na můj pracovní život. Strachoval jsem se především o to, jak zvládneme problémy finančně. Žena sice pracuje, ale rozhodně sama nevydělá tolik, aby zabezpečila rodinu. Ona mě ale na mnohých návštěvách ujistila, že vše bude v pořádku. Budu hlídat děti a ona může být v práci déle.
Děti za mnou v nemocnici nebyly
Žena dětem řekla, co se stalo, ale do nemocnice je s sebou nebrala. Nechtěla, aby viděly tatínka v takovém stavu. Děti ve škole řešily, že je jejich tatínek bez ruky a spolužáci se jim začali smát. Prý jsem mutant a ve spaní jim taky přijdu ukousnout ruce. Osmiletý Tomáš ani šestiletá Maruška tak neběžely tatínkovi naproti, když se konečně ukázal doma.
Zdroj: 123RF.COM
Držely se ode mě dál, jako by bylo všechno najednou jinak. Už jsem nebyl jejich táta, který je zvedl na ramena. Vyhýbaly se mi, a když už se mnou musely mluvit, pohledy směřovaly jinam, jen aby se náhodou nepodívaly na moji ovázanou ruku.
Žena mi dala ultimátum: Léčba nebo rozvod
Ačkoli mě manželka podporovala a říkala, že děti si zvyknou, ani po půl roce se nic nezměnilo. A já začal mít psychické problémy. Děti už mě nemají rády, manželka je věčně unavená, protože pracuje i za mě. A já jsem kvůli svým náladám často nepříjemný a křičím na ně na všechny.
Několikrát jsem to s ženou řešil. Je sice na mé straně, ale podle ní bych se měl léčit. Naznačila mi, že pokud nezačnu se svým zdravotním stavem něco dělat, nezmění se ani přístup dětí. A pokud bychom měli celá rodina trpět, bude prý lepší se rozvést.
Autor: Šárka Cvrkalová
